Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Alba je dlouhá bílá košile nebo tunika, která sahá od ramen až na zem. Tento oděv, původně odvozený od tradiční antické tuniky, kterou nosili muži i ženy, se používá při liturgických slavnostech, zejména při mši. Alba symbolizuje čistotu duše, která je ve stavu milosti, a může být ozdobena ornamenty vyjadřujícími posvěcující milost.



Alba se před nošením žehná a při jejím oblékání se kněz často modlí: „Učiň mě bílým, Pane, a očisti mé srdce, abych ti, zbělený Beránkovou krví, mohl sloužit.“ Při oblékání alby se kněz modlí: „Učiň mě bílým, Pane, a očisti mé srdce, abych ti mohl sloužit.“ Alba také připomíná roucho, do něhož byl Kristus oděn Herodem, a je symbolem čisté duše, s níž má být přinášena mešní oběť.



Kromě toho slouží alba také jako oděv pro nově pokřtěné od Bílé soboty do neděle po Velikonocích. Toto roucho mohou používat všichni služebníci liturgie a připomíná křestní roucho, které symbolizuje oblékání Krista. Slovo „alba“ pochází z latinského „albus“, což znamená bílý.



Zdroj: catholicculture.org / bbc.com / bostoncatholic.org / nova.dkuspis.sk

Alba – co to je?

Agapé je nejcharakterističtější formou křesťanské lásky, která je charakterizována jako zcela nezištná a zaměřená na prospěch nebo sdílení s druhými bez snahy o vlastní prospěch. Kristus tímto termínem označoval lásku mezi osobami Trojice a lásku, kterou přikázal svým následovníkům, aby chovali jeden k druhému (J 13,34-35).



Jako podstatné jméno agapé označuje svátek lásky slavený v prvotní církvi. Tento svátek byl původně spojen s eucharistickou liturgií, ale později byl kvůli nepořádku a pohoršení, které vyvolával, oddělen. Kartaginský koncil v roce 397 vydal zákon proti agapé a tato praxe do osmého století zanikla. Po Druhém vatikánském koncilu však bylo omezené užívání agapé opět podporováno.



Etymologicky pochází z řeckého slova „agapē“, což znamená láska. V raných křesťanských komunitách se agapé konalo jako shromáždění věřících kolem stolu, aby vyjádřili lásku a péči o chudé. Tato praxe byla časem obnovena v omezenějším měřítku a někdy se používá v souvislosti s pohřby nebo při krmení chudých.



Zdroj: catholicculture.org / lexikon.katolikus.hu

Agapé – co to je?

Advent je čtyřtýdenní liturgické období, které slouží jako příprava na Vánoce a začíná první nedělí nejblíže svátku svatého Ondřeje, 30. listopadu. Tímto obdobím začíná církevní liturgický rok. Během adventu je při liturgických slavnostech omezeno používání varhan a dalších hudebních nástrojů, i když jsou povoleny výjimky pro mimoliturgické funkce, rozdávání Nejsvětější svátosti, na podporu zpěvu a během neděle Gaudete, svátků, slavností a zvláštních oslav. Oltáře se v této době nesmějí zdobit květinami. Manželské požehnání se uděluje vždy při slavení manželství, ale manželům se doporučuje, aby brali v úvahu zvláštní povahu tohoto liturgického období. Mše za různé potřeby a votivní mše za zemřelé nejsou povoleny, pokud není zvláštní potřeba. Etymologicky pochází slovo „advent“ z latinského „adventus“, což znamená příchod nebo přiblížení.



Zdroj: catholicculture.org / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Advent – co to je?

Abatyše, známá také jako matka představená, je představená ženského kláštera s nejméně dvanácti mniškami. Její postavení a pravomoci jsou podobné jako u opata v mužském klášteře, pokud jde o duchovní i materiální správu kláštera.



Charakteristika abatyše:



Původní význam: Titul se původně používal v benediktinských klášterech, později se rozšířil i na další řády, například klarisky (druhý řád sv. Františka) a některé koleje kanovnic.



Postavení a pravomoci: V katolických (latinských i východních), pravoslavných, koptských a anglikánských klášterech jsou způsob volby, postavení, práva a pravomoci abatyše podobné jako u opata.



Věk a zkušenosti: Abatyše musí být starší 40 let a musí být mniškou nejméně 8 let. V případě nedostatku kvalifikovaných kandidátek mohou být požadavky sníženy na 30 let věku a 5 let „bezúhonného života“.



Volba: Úřad abatyše je volen a volba probíhá tajným hlasováním mnišek komunity.



Potvrzení a požehnání: Po potvrzení v úřadu Svatým stolcem je abatyše slavnostně přijata do svého úřadu formálním požehnáním, které uděluje místní biskup, opat nebo jiný biskup s příslušným povolením.



Abatyše hraje klíčovou roli v duchovním a správním životě kláštera, vede mnišky v jejich řeholním životě a spravuje majetek a záležitosti komunity.



Zdroj: Wikipedia / newadvent.org

Abatyše / matka představená – kdo je to?

Církev, jak ji popisuje katolické učení, je složitá a mnohovrstevnatá skutečnost, která zahrnuje lidské a božské prvky, viditelné a neviditelné aspekty, činnost a kontemplaci, přítomnost na zemi a touhu po nebeském městě. Církev je chápána jako společenství víry, naděje a lásky, založené a neustále udržované Kristem.



Rozměry církve



Viditelné a neviditelné: Církev je jak viditelné shromáždění věřících s hierarchickými strukturami, tak mystické tělo Kristovo. Tento paradox vyjadřuje její lidskou i božskou přirozenost, působení i kontemplaci. Viditelné prvky slouží neviditelným cílům, činnost směřuje ke kontemplaci a to, co je přítomné na zemi, ukazuje na budoucí nebeské město.



Jednota v Kristu: Církev je jedno tělo s Kristem, což znamená, že Kristus je hlavou a věřící jsou údy tohoto těla. Svatí a učitelé církve tuto jednotu zdůrazňují a popisují církev jako Kristovu nevěstu, která je s ním spojena v lásce a posvěcena jeho Duchem svatým.



Svátost jednoty: Církev je také svátostí, znamením a nástrojem důvěrného spojení s Bohem a jednoty lidského rodu. Shromažďuje věřící z různých národů a kultur, a stává se tak znamením plného uskutečnění této jednoty.



Církev jako společenství víry



Církev nejen vede a živí víru svých členů, ale také sama víru vyznává. Prostřednictvím církve přijímají věřící křest a nový život v Kristu, a stávají se tak součástí Božího lidu. Církev také uchovává a předává víru apoštolů, přičemž je věrná Písmu a Tradici, které jsou vedeny Duchem svatým.



Svatost a hříšnost církve



Církev je sice svatá, protože je posvěcena Kristem a naplněna Duchem svatým, ale zároveň jsou v jejím lůně i hříšníci. Tato dualita znamená, že církev neustále kráčí cestou pokání a obnovy a uvědomuje si potřebu očišťování svých členů.



Katolicita církve



Slovo „katolická“ znamená „všeobecná“ nebo „úplná“. Církev je katolická tím, že je v ní přítomen Kristus a poskytuje plnost prostředků spásy, včetně vyznávání pravé víry, svátostného života a apoštolské posloupnosti. Její katolicita také znamená, že je misionářská a je poslána ke všem národům, aby získávala učedníky.



Církev jako matka a vychovatelka



Církev je vnímána jako matka věřících, která rodí, udržuje a vychovává jejich víru. Učí věřící jazyku víry a vede je k plnému pochopení a prožívání křesťanské víry. Jako „pilíř a opora pravdy“ opatruje a předává Kristova slova a Apoštolské vyznání víry.



Souhrnně řečeno, církev je božsko-lidské společenství, které šíří pravdu a milost, sjednocuje věřící v Krista a vede je ke spáse, přičemž si zachovává svou svatost a neustále se obnovuje pokáním a milostí.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org / bostoncatholic.org

Církev – co to je?

Celibát je stav, kdy se jednotlivec rozhodne zůstat svobodný a zdržet se manželství, aby se plně věnoval službě Bohu a jeho lidu. Tento závazek je hluboce zakořeněn v tradici a disciplíně katolické církve, přičemž jeho konkrétní praxe se v jednotlivých latinských a východních církvích liší.



Celibát v latinské církvi



V latinské církvi je celibát povinný pro všechny vysvěcené služebníky s výjimkou stálých jáhnů. Muži, kteří se rozhodnou pro kněžství, musí být svobodní a ochotní přijmout celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Tento závazek jim umožňuje zasvětit se s nerozděleným srdcem Pánu a jeho dílu, což znamená, že se celým srdcem věnují Bohu a lidem. V tomto kontextu je celibát znamením nového života, k němuž jsou služebníci církve povoláni.



Když kněz přijme celibát s radostným srdcem, působivě hlásá Boží království a představuje nový život zasvěcený Pánu. Tento závazek umožňuje kněžím plně se věnovat pastorační službě bez rozptýlení, které by mohly přinášet rodinné povinnosti.



Celibát ve východních církvích



Ve východních církvích je praxe celibátu odlišná. Biskupové jsou vybíráni pouze z řad svobodných mužů, ale na kněze a jáhny mohou být vysvěceni i ženatí muži. Tato praxe byla dlouho považována za legitimní a ženatí kněží vykonávají ve svých společenstvích užitečnou službu. Nicméně i ve východních církvích je kněžský celibát vysoce ceněn a mnozí kněží se pro něj dobrovolně rozhodují v zájmu Božího království.



Po vysvěcení však již kněží nemohou uzavírat manželství ani ve východních, ani v západních církvích. Tento závazek podtrhuje úplné odevzdání se Bohu a službě církvi.



Teologický a duchovní význam celibátu



Celibát není jen disciplinárním pravidlem, ale má také hluboký teologický a duchovní význam. Představuje stav těch, kteří se rozhodli zůstat svobodní, aby se zcela zasvětili službě církvi a Božímu království. Toto rozhodnutí je vnímáno jako forma oběti a zasvěcení, která má být příkladem věrnosti a oddanosti Bohu. Celibát také symbolizuje očekávání eschatologického království, kde se všichni budou moci plně věnovat službě Bohu.



Lze shrnout, že celibát je základním prvkem kněžského života v katolické církvi, který pastýřům umožňuje plně se věnovat službě Bohu a věřícím. Tento závazek je hluboce zakořeněn v teologických a duchovních tradicích a představuje životní styl zasvěcený naplňování Božího království.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Celibát – co to je?

Breviář, známý také jako Liturgie hodin, je základní formou veřejné modlitby katolické církve. Tato sbírka modliteb, chvalozpěvů, žalmů a čtení je určena k posvěcení každého dne chválou Boha. Liturgie hodin je považována za rozšíření slavení eucharistie a je určena všem věřícím &#8211; duchovním, řeholníkům i laikům.



Historické a teologické pozadí



Liturgie hodin proniká do každodenního života věřících tajemství Krista, jeho vtělení a Velikonoc. Tímto způsobem se každodenní čas posvěcuje chválou Boha. Toto slavení je věrné apoštolské výzvě „modlete se bez přestání“ a má posvětit celý průběh dne a noci chválou Boha. Když se liturgie hodin slaví způsobem schváleným církví, stává se hlasem církve, která se přimlouvá u Krista a spolu s ním se modlí k Otci.



Účast věřících



Liturgie hodin se má stát modlitbou celého Božího lidu. Kristus prostřednictvím své církve pokračuje v kněžském úřadu a každý se jí účastní podle své role v církvi a podle okolností svého života. Kněží jsou povoláni k vytrvalé modlitbě a službě slova, řeholníci a řeholnice se modlí na základě charismatu svého zasvěceného života a všichni věřící podle svých možností. Duchovní pastýři by měli dbát na to, aby se v kostele společně slavily hlavní posvátné hodiny, zejména nešpory. Laici jsou povzbuzováni, aby se posvátné oficium modlili společně s kněžími nebo sami.



Struktura a obsah



Liturgie hodin se skládá především ze žalmů, které jsou doprovázeny hymny, čteními a dalšími modlitbami a antifonami. Hymny a litanické prosby začleňují modlitbu žalmů do církevního roku a vyjadřují symboliku denní hodiny a liturgického období nebo svátku. Čtení z Božího slova a z Otců a učitelů duchovního života odhalují smysl slaveného tajemství, pomáhají porozumět žalmům a připravují na tichou modlitbu. Lectio divina, při níž se čte a rozjímá Boží slovo, aby se stalo modlitbou, je tedy zakořeněna v liturgickém slavení.



Význam a praxe



Slavení liturgie hodin vyžaduje naladění hlasu na modlící se srdce a získání úplnějšího liturgického a biblického vzdělání, zejména pokud jde o žalmy. Tato praxe nevylučuje různé pobožnosti Božího lidu, ale vyžaduje je jako doplněk, zejména adoraci a kult Nejsvětější svátosti oltářní.



Liturgie hodin, podobně jako mnoho jiných forem kanonických hodin, představuje oficiální soubor modliteb, které „označují hodiny každého dne a posvěcují den modlitbou“. Tento soubor modliteb, který byl promulgován k používání v roce 1971, nahradil předchozí Breviarium Romanum. Spolu se mší svatou tvoří veřejnou modlitbu církve, přičemž křesťané západní i východní tradice slaví kanonické hodiny v různých formách a pod různými názvy.



Breviář je tedy kniha obsahující modlitby, hymny, žalmy a čtení, které tvoří liturgii hodin &#8211; oficiální modlitbu katolické církve, která posvěcuje každý den a prostupuje každodenním životem věřících.



Zdroj: Katechismus / Wikipedia / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Breviář / Liturgie hodin – co to je?

Boží království je ústředním tématem křesťanského učení a představuje Boží vládu a přítomnost mezi lidmi. V Novém zákoně se pojem „Boží království“ používá k popisu různých aspektů Boží vlády a jejího vlivu na svět.



<ol>
<li>Přítomnost a příchod Božího království: Boží království se blíží s příchodem vtěleného Slova &#8211; Ježíše Krista. Je hlásáno v evangeliu a přítomno v Kristově osobě. Jeho příchod byl potvrzen Kristovou smrtí a vzkříšením. Přítomnost Božího království zakoušíme především prostřednictvím eucharistie.</li>



<li>Eschatologický rozměr: Křesťané věří v konečné a slavné zjevení Božího království, až Kristus předá království svému Otci. K tomu dojde na konci časů, kdy bude vše podřízeno Kristu a dojde ke konečnému vítězství nad zlem.</li>



<li>Poslání církve: Církev je považována za zárodek a počátek Božího království na zemi. Kristus pověřil apoštoly hlásáním Božího království a prostřednictvím Ducha svatého formuje svůj lid do kněžského království. Církev shromažďuje lidi kolem Krista a připravuje je na plné zjevení Božího království.</li>



<li>Morální a duchovní rozměr: Boží království je spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém. Vstup do tohoto království vyžaduje pokoru, pokání a víru v evangelium. Kristus hlásá blahoslavenství, která zdůrazňují hodnoty, jako je chudoba ducha, milosrdenství a čistota srdce, a slibují odměnu v nebeském království.</li>



<li>Království a duchovní boj: Příchod Božího království znamená porážku satanovy vlády. Ježíšova vymítání a zázraky jsou předzvěstí konečného vítězství nad zlem, které bude definitivně ustanoveno Kristovým křížem.</li>



<li>Úloha křesťanů: Všichni lidé jsou povoláni ke vstupu do Božího království, které přijímá lidi ze všech národů. Křesťané jsou povoláni k tomu, aby hledali Boží království a jeho spravedlnost jako hlavní cíl svého života a důvěřovali Boží prozřetelnosti.</li>
</ol>



Boží království tedy zahrnuje Boží vládu nad světem, přítomnost Boží milosti v životě věřících a konečné vítězství dobra nad zlem. Je to cíl, k němuž křesťané směřují a modlí se, aby přišel a plně se projevil na konci časů.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Boží království – co to je?

Bázeň Boží, nazývaná také bázeň před Pánem, je jedním ze sedmi darů Ducha svatého. Tento dar zajišťuje hlubokou úctu a respekt k Bohu a jeho autoritě. Bázeň před Bohem má v křesťanském životě významné místo, jak je patrné z následujícího:



Dary Ducha svatého



Dar bázně Boží:



Tento dar Ducha svatého pomáhá věřícím rozpoznat Boží majestát a vzbuzuje úctu a respekt. Bázeň Boží není strach v negativním smyslu, ale hluboká úcta a pokora před Boží svatostí a velikostí.



Morální a společenské povinnosti



Podřízení se autoritě:



Křesťané jsou povoláni k tomu, aby byli zodpovědnými občany, což zahrnuje placení daní, využívání volebního práva a obranu své země. Jsou také povoláni k tomu, aby projevovali úctu autoritám, jak je uvedeno v Římanům 13,7: „Dávejte každému, co jste povinni: komu daň, tomu daň; komu povinnost, tomu povinnost; komu úctu, tomu úcta; komu čest, tomu čest.“ Všichni jsou povoláni k úctě k autoritám.



Křesťané žijí ve společnosti jako zodpovědní občané, ale jejich životní styl a morální hodnoty jsou nad rámec běžných zákonů, čímž dávají najevo svou bázeň před Bohem.



Duchovní život a poslední soud



Výzva k obrácení:



Poselství o Posledním soudu vyzývá lidi k obrácení, dokud ještě trvá „čas milosti … den spásy“ (2 Kor 6,2). Tato výzva vzbuzuje svatou bázeň před Bohem a zavazuje věřící ke spravedlnosti a k dalšímu rozvoji Božího království.



Poselství o posledním soudu také přináší „blaženou naději“ na návrat Pána, který přijde, aby byl oslaven ve svých svatých a obdivován ve všech věřících (2Sol 1,10).



Modlitba za úřady:



Apoštol Pavel povzbuzuje křesťany, aby se modlili a děkovali za krále a všechny, kdo vykonávají moc, aby žili klidným a pokojným životem ve vší zbožnosti a mravní čistotě (1Tim 2,2).



Bázeň před Bohem je dar Ducha svatého, který zajišťuje hlubokou úctu a respekt k Bohu. Tento dar ovlivňuje morální a společenský život věřících a podněcuje je k odpovědnému občanství a modlitbě za autoritu. Bázeň Boží také vyzývá k duchovnímu obrácení a přípravě na poslední soud, čímž věřící zavazuje ke spravedlnosti a podporuje jejich naději na Pánův návrat.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Bázeň Boží – co to je?

Beránek Boží je klíčovým pojmem v katolickém chápání Ježíšovy spásné smrti a jejího spojení s eucharistií a židovským svátkem Pesach. Tento pojem symbolizuje vykoupení a spásu, kterou Ježíš přinesl svou obětí.



Historický a teologický kontext



Pascha a velikonoční beránek:



V židovské tradici připomíná svátek Pesach vysvobození Izraelitů z Egypta, kdy krev beránka pokropená na dveřní sloupky chránila jejich domovy před andělem smrti.



V Novém zákoně je Ježíš označován jako Beránek Boží, který snímá hříchy světa, a přebírá tak roli velikonočního beránka. Tato symbolika poukazuje na Ježíšovu oběť za vykoupení lidstva.



Eucharistie:



Katolická eucharistie je slavením nové Paschy, při níž Ježíš svou smrtí a vzkříšením „přechází“ k Otci a předznamenává tak konečnou Paschu církve ve slávě Božího království.



Eucharistická památka je připomínkou Kristovy oběti na kříži, která se stává přítomnou a stále přítomnou při každém slavení oběti kříže.



Ježíš jako Beránek Boží



Křest a začátek misie:



Ježíšův křest byl začátkem jeho poslání. Přijetím křtu se Ježíš počítá mezi hříšníky, předjímá svou krvavou smrt a souhlasí s Božím plánem spásy. Duch svatý sestupující na Ježíše při jeho křtu označuje Ježíše jako zdroj Ducha pro celé lidstvo a předznamenává nové stvoření.



Svědectví Jana Křtitele:



Jan Křtitel rozpoznal v Ježíši při jeho křtu v Jordánu Božího Beránka, který snímá hřích světa. Toto označení poukazuje na Ježíše jako trpícího služebníka a velikonočního Beránka, který obětuje svůj život za vykoupení mnohých.



Liturgické a modlitební aspekty



Liturgie a modlitba:



V katolické liturgii se při lámání chleba vzývá modlitba Beránku Boží, která vyprošuje milosrdenství a pokoj. Toto vzývání zdůrazňuje Ježíšovu oběť a jeho roli v Božím plánu spásy.



V modlitbě církve, obohacené Božím slovem a slavením liturgie, se Ježíš Kristus často vzývá různými tituly, mimo jiné jako Beránek Boží, což vyjadřuje jeho roli Spasitele a Vykupitele.



Nové město a nebeské království:



V Janově Zjevení je Beránek zmíněn jako ten, který stojí na hoře Sion se svými následovníky, kteří mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce. To symbolizuje konečné vítězství a spojení s Bohem v nebeském království.



Beránek Boží je symbolem Ježíšovy oběti a vykoupení, spojeným s historickou Paschou a novou Paschou slavenou v eucharistii. Ježíš je uznáván jako trpící Služebník, který nese hříchy světa a poskytuje lidstvu spásu. Tato symbolika je hluboce zakořeněna v katolické teologii, liturgii a modlitbě a neustále věřícím připomíná Ježíšovu oběť a vykoupení.

Beránek Boží – co nebo kdo to je?

Bludem neboli herezí se v katolické církvi rozumí tvrdošíjné popírání nebo záměrné zpochybňování pravdy, v niž mají věřící po přijetí křtu věřit. Kacířství je tedy vědomé a záměrné odmítání církevních dogmat. K herezi dochází tehdy, když věřící, přestože byl poučen o pravdách víry, tyto pravdy odmítá nebo jim nevěří.



Příklady herezí:



<ul>
<li>Nestoriánská hereze: Tato hereze viděla v Kristu lidskou osobu spojenou s božskou osobou Božího Syna. Proti tomuto bludu se postavil svatý Cyril Alexandrijský a třetí ekumenický koncil shromážděný v Efezu v roce 431. Vyznával: „Slovo tím, že hypostaticky [ve své osobě] spojilo se sebou tělo oživené rozumovou duší … se stalo člověkem.“ Kristova lidská přirozenost nemá jiný subjekt než božskou osobu Božího Syna, který tuto přirozenost přijal a učinil ji svou vlastní od svého početí. Efezský koncil tak v roce 431 prohlásil, že Maria se lidským početím Božího Syna (495) ve svém lůně skutečně stala Matkou Boží: „Matkou Boží … ne proto, že přirozenost Slova a jeho božství získalo počátek svého původu od svaté Panny, ale proto, že od ní přijal svaté tělo obdařené rozumovou duší, s níž je Boží Slovo hypostaticky spojeno, a proto se říká, že se narodilo podle těla.“ (436).</li>



<li>Další formy hereze: Kacířství může být také odmítnutí víry v základní pravdy katolického učení, jako je učení o Trojici, svátosti nebo Kristovo vzkříšení.</li>
</ul>



Hereze v kontextu víry a poslušnosti:



Ježíš Kristus nám dal příklad poslušnosti a věrnosti Boží vůli. Cílem věřícího je sjednotit svou vůli s vůlí Boží, což je možné pouze s pomocí Boží milosti a vedení Duchem svatým. Hereze je tedy vážným narušením této jednoty s Bohem a s církví, protože jde proti základním pravdám, které Bůh zjevil a které církev učí.



Další pojmy související s nevírou a rozdělením v církvi:



<ul>
<li>Nevěra: nerespektování zjevené pravdy nebo dobrovolné odmítnutí souhlasu s ní.</li>



<li>Odpadlictví: Úplné odmítnutí křesťanské víry.</li>



<li>Schizma: Odmítnutí podřídit se římskému papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve, kteří jsou papeži podřízeni.</li>
</ul>



Všechny tyto formy odklonu od pravé víry mají vážné důsledky pro jednotu církve a duchovní život jednotlivců. Hereze je jedním z nejzávažnějších narušení víry, protože přímo útočí na základy křesťanského učení a života.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Blud / hereze – co to je?

Je dobře známo, že kapucín ze San Giovanni Rotondo zažil těžké zkoušky, ale i mnoho humoru. Ne každý je známý svým úžasným smyslem pro humor tak jako on!



„Podívej se, kde ses to coural!“



Jeden muž odcestoval do San Giovanni Rotondo, aby se setkal s otcem Piem, ale bylo tam tolik lidí, že se s ním nesetkal a musel se vrátit domů. Když však opustil klášter, ucítil nádhernou vůni vycházející ze stigmat mnicha a cítil se osvěžený a plný nové síly.



O pár měsíců později ucítil stejnou příjemnou vůni při toulkách horami. Zastavil se, upadl do extáze a zhluboka vdechoval tu vůni. Když přišel k sobě, zjistil, že stojí těsně nad propastí. Kdyby se kvůli té vůni nezastavil, šel by přímo do ní.



Rozhodl se okamžitě jet zpět do San Giovanni Rotondo, aby otci Piovi poděkoval. Když dorazil do kláštera, otec Pio, který ho nikdy předtím neviděl, mu s úsměvem řekl: „Synu můj! Podívej se, kde ses to coural!“



Pod matrací



Žena trpěla strašlivými migrénami, až se rozhodla dát si pod polštář fotografii otce Pia, doufajíc, že bolest ustoupí. Trvalo to několik týdnů a bolest neustupovala. Nakonec, v opravdovém italském temperamentu, vykřikla: „Otče Pio! Když mě nechceš zbavit bolesti, dám tě za trest pod matraci!“



Po několika měsících odjela do San Giovanni Rotondo, aby se vyzpovídala otci Piovi. Sotva si klekla před zpovědnici, mnich se na ni přísně podíval, prudce vstal a zabouchl dveře zpovědnice. Žena byla v šoku. Po chvíli se dveře opět otevřely a otec Pio s úsměvem řekl: „To se ti nelíbilo, že? Mně se taky nelíbilo, že jsi mě dala pod matraci!“



Rada otce Pia



Argentinský kněz slyšel mnoho o radách otce Pia, a tak se rozhodl odcestovat do Itálie, aby od něj dostal duchovní vedení. Když dorazil, vyzpovídal se otci Piovi, ale vrátil se domů bez jakékoli rady.



Byl zklamaný a říkal: „Nechápu, proč mi otec Pio nic neřekl. Jel jsem kvůli němu až z Argentiny! Koneckonců, on čte ve svědomí každého člověka a věděl, že chci radu!“



Stěžoval si tak dlouho, až se ho jeho farníci zeptali: „Otče, jste si jistý, že vám otec Pio nic neřekl? Možná udělal nějaké zvláštní gesto?“



Kněz si nakonec vzpomněl, že ho otec Pio požehnal velmi pomalu, až měl pocit, že to nikdy neskončí.



„To je ta rada!“ vykřikli farníci. „Když nám žehnáte vy, Otče, děláte to tak rychle, že to ani nevypadá jako kříž.“ Kněz byl potěšen. Nakonec dostal vedení, o které žádal – velmi originálním způsobem.



Strážce a zloději



V jedné římské čtvrti řádili zloději. Jeden z obyvatel se bál opustit svůj dům kvůli cestě za otcem Piem. Nakonec se rozhodl jet, ale předtím se modlil: „Otče, jedu za tebou, ale ty se mi postarej o dům…“



V San Giovanni Rotondo se vyzpovídal otci Piovi. Druhý den se k němu přiblížil a chtěl ho pozdravit, ale otec Pio mu řekl: „Ještě jsi tady? Potím se, jak držím tvé dveře!“



Muž se vrátil domů a zjistil, že se zloději pokusili vloupat dovnitř a poškodili zámek – ale nic nechybělo.



Bota



Muž trpěl hroznými bolestmi zubů. Jeho manželka mu řekla: „Proč se nepomodlíš k otci Piovi, aby ti pomohl? Máš tady jeho obrázek, modli se.“ Muž rozzlobeně řekl: „Mám takovou bolest a mám se jen modlit?“ Vzal botu a hodil ji silou po obrázku otce Pia.



O několik měsíců později se ho manželce podařilo přesvědčit, aby jel za otcem Piem. Když se vyzpovídal a přiznal všechny své hříchy, otec Pio se ho zeptal: „Na nic dalšího si nevzpomínáš?“ „Ne,“ odpověděl muž. „Opravdu? A co ta bota, kterou jsi mi hodil do obličeje?“



Velké, velké požehnání



Duchovní dcera otce Pia zůstala tři týdny v San Giovanni Rotondo. Nechtěla odjet do Švýcarska bez zpovědi, ale nemohla se k němu dostat. Byla velmi smutná. Vzpomněla si však, že otec Pio každý den žehná věřícím z okna své cely.



Rozhodla se, že před odjezdem aspoň dostane požehnání. Cestou si stále opakovala: „Chci velké, velké požehnání pro sebe.“ Když dorazila, lidé už odcházeli, otec Pio už požehnal a mával kapesníkem z okna.



Skupina žen jí řekla, že už nemá cenu čekat. Ale žena si klekla na zem a dál si opakovala: „Chci jen velké, velké požehnání.“



Po několika minutách se okno znovu otevřelo a otec Pio požehnal věřícím – tentokrát mával prostěradlem místo kapesníku. Všichni se začali smát. Jedna žena řekla: „Otec Pio je blázen!“ Ale duchovní dcera se rozplakala, protože věděla, že to „velké, velké požehnání“ bylo jen pro ni.



Myslíš, že si ji vezmu já?



Otec Pio sloužil svatební mši. Když přišel rozhodující okamžik, ženich nebyl schopen říct „ano“ – byl přemožen emocemi.



Otec Pio chvíli čekal, usmíval se a snažil se ho povzbudit. Když ale nic nezabíralo, nahlas řekl: „Tak už řekni ano. Nebo si myslíš, že si ji vezmu já?“

Zázraky otce Pia, které pohladí duši

Askeze je duchovní úsilí nebo praxe zaměřená na dosažení ctnosti a křesťanské dokonalosti. Slovo pochází z řeckého „askesis“, což znamená cvičení nebo trénink a původně se používalo v souvislosti s atletickým tréninkem. První křesťané toto slovo převzali pro označení duchovních cvičení, která praktikovali, aby posílili své ctnosti.



Askeze zahrnuje různé formy sebezáporu a pokání, které mají jednotlivci pomoci ovládnout jeho tělesné touhy a vášně, aby žil v souladu s duchem. Askeze by však neměla být zaměňována s přísností nebo nadměrným tělesným pokáním. Pravá askeze se zaměřuje na vnitřní růst a duchovní sílu, nikoli pouze na vnější projevy pokání.



V kontextu křesťanské teologie je askeze nezbytná pro duchovní pokrok a dosažení křesťanské dokonalosti. Zahrnuje praktikování duchovních a morálních cvičení, která vedou k osvojení ctností a posílení vlády vůle nad vlastním jednáním. Tímto způsobem askeze pomáhá jednotlivci růst ve víře a duchovní zralosti.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org / katechismus

Askeze – co to je?

Svatý Pius V., svatý papeži a neúnavný reformátore, oroduj za nás v našem úsilí žít věrně, disciplinovaně a pokorně. Přimlouvej se za nás, abychom rostli v úctě ke svátostem, vytrvali v pravdě a zůstali odvážní při obraně víry. Kéž stejně jako ty nacházíme sílu v modlitbě a radost ze služby Božímu lidu. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Piu V.

Papež svatý Pius V. se narodil jako Antonio Ghislieri v roce 1504 v italském Bosku. Vyrůstal ve skromných poměrech, v patnácti letech vstoupil do dominikánského řádu a byl známý svou hlubokou zbožností, láskou k prostotě a oddaností pravdě. V církvi postupně stoupal a nakonec byl v roce 1566, v době velkých otřesů po protestantské reformaci, zvolen papežem. Jako papež provedl reformy tridentského koncilu, standardizoval římský misál a breviář a pracoval na očistě a obnově kléru i laiků. Prosazoval také růženec, vedl křesťanskou alianci, která porazila osmanské loďstvo v bitvě u Lepanta, a po celou dobu svého pontifikátu byl vzorem osobní svatosti. Papež svatý Pius V. zemřel v roce 1572 a byl kanonizován v roce 1712.



Praktické lekce:



Lekce 1: Udržujte svůj modlitební život strukturovaný: Pius V. standardizoval liturgii, aby vnesl do církve jasnost a jednotu. Vytvoření konzistentní modlitební rutiny v každodenním životě, jako jsou ranní oběti, růženec nebo noční modlitba, může ukotvit váš den a udržet vás soustředěné na Boha.



Lekce 2: Stůjte pevně ve svém přesvědčení: Při prosazování reformy čelil odporu, ale neustoupil. V moderním životě, ať už prosazujete své hodnoty v práci, nebo děláte morální rozhodnutí, která nejsou populární, nám jeho příklad připomíná, že máme stát pevně a čestně.



Lekce 3: Zjednodušujte a sloužte: Pius V. žil jednoduše a zůstal skromný, přestože zastával nejvyšší církevní úřad. Zvolte si jednoduchost, kde můžete &#8211; ukliďte si domov, trávte méně času u obrazovek nebo se dobrovolně věnujte druhým, místo abyste se neustále zabývali materiálními záležitostmi.

Papež svatý Pius V. – životopis

Přečtěte si zamyšlení Maury Roan McKeeganové o tom, proč je důležité učit děti odpouštět.



Neboť jestliže odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí i vám váš nebeský Otec. Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše hříchy. (Mt 6,14–15)



Když přemýšlíme o tom, jak se dostat do nebe, mnohé napadne důležitost pokání. Víme, že musíme říct: „Je mi to líto,“ a učíme to i děti. Někdy se ale při zdůrazňování pokání zapomíná na druhou stranu – odpuštění. Jak nám připomíná evangelium, nestačí litovat jen své vlastní hříchy – máme také odpouštět druhým, pokud chceme, aby Bůh odpustil nám. A protože milujeme své děti a chceme jim zajistit nebe, musíme je nejen naučit lítosti, ale také odpuštění.



Jak pomáháme dětem naučit se odpouštět? Učíme je zavázat si tkaničky, obléknout tričko nebo si vyčistit zuby – tyto praktické lekce mají jasné kroky. Jakmile se je naučí, nemusíme je učit znovu. Ale odpuštění? To je nekončící proces. I my dospělí se znovu a znovu učíme odpouštět. Je to lekce na celý život.



Existují určité konkrétní věci, které dětem mohou pomoci naučit se odpouštět. Mezi nimi je i svátost smíření. Nic nám neposkytne lepší pochopení milosrdenství než skutečný účinek milosti v našich životech. A kromě svátostné milosti existuje i několik dalších nápadů:



<h3 class="wp-block-heading">1. Učte děti říkat: „Odpouštím ti,“ když někdo řekne: „Je mi to líto.“</h3>



Na slovech záleží. Ježíš je Boží Slovo – a my máme možnost Ho napodobovat slovy, která říkáme. Naše kultura zdůrazňuje výrazy jako „prosím“ nebo „děkuji“, ale už méně se učíme správně odpovídat. Když někdo řekne „děkuji“, odpovědi bývají „v pohodě“, „jo“, „OK“, „hmmm“. Ale tyto odpovědi nenesou stejný význam jako třeba „nemáš zač“ nebo „rádo se stalo“.



Podobně je to i s omluvami. Když někdo řekne: „Je mi to líto,“ často slyšíme odpověď typu „to je v pořádku“ nebo jen pokývnutí hlavou. Ale často chybí odpověď, která znamená nejvíc: „Odpouštím ti.“ Žádná jiná odpověď nemá tak hluboký význam jako tato dvě slova. Je to jednoduchá, ale silná fráze – mocná lekce pro děti, aby říkaly: „Odpouštím ti,“ když někdo projeví lítost.



Nemůžeme je však nutit, aby říkaly něco, čemu samy nevěří (nebo abychom je nutili lhát), takže nakonec je to na nich. Ale můžeme je povzbuzovat a vysvětlovat jim, proč jsou pokání a odpuštění důležité. Můžeme s nimi sdílet Ježíšova slova o odpuštění a modlit se, aby se naučily odpouštět. Můžeme jim říct, že to nebude vždy snadné, ale že když to udělají upřímně, vyhrají boj proti nepříteli duší. A časem překonají pokušení odmítnout odpuštění a vysloví slova, která je těžké říct. Sami můžeme tato slova používat jako vzor pro děti i ostatní, kdykoli se naskytne příležitost.



<h3 class="wp-block-heading">2. Dejte jim druhou šanci (třetí, čtvrtou nebo sedmdesátou sedmou)</h3>



Před několika měsíci jsem seděla s dětmi na mši za jednou maminkou, která tam byla se svými dětmi. Byla očividně unavená a podrážděná chováním svého nejmladšího syna. V jednu chvíli ho pokárala, že lezl po lavici, a řekla mu, že po mši nedostane koblihu. „Prosím, mami,“ zašeptal zoufale, „prosím, budu už hodný! Prosím!“ Očividně litoval, ale jeho matka zůstala tvrdá. Řekla, že už nemá šanci, protože se choval příliš zle.



Nechtěla jsem je poslouchat – raději bych se soustředila na oltář – ale tahle scéna se odehrávala přímo přede mnou. Nechci tu maminku soudit – vím, jaké to je být vyčerpaná a podrážděná. Ale z pohledu třetí osoby – dítě se nechovalo tak hrozně, jen dětinsky – a myslím, že by bylo šťastnější, kdyby mu odpustila a dala druhou šanci. V duchu jsem jí říkala: „Dej mu ještě šanci!“ Nejen kvůli dítěti – ale i kvůli sobě. Mohla najít větší pokoj v milosrdenství než ve zlosti. Bůh nám dává znovu a znovu příležitost napravit se po tom, co jsme Ho zranili. A stejně tak i my můžeme prokazovat toto milosrdenství svým dětem – obzvlášť během mše, kde je tak důležité učit se pozitivním emocím.



U nás doma, když dám dítěti druhou šanci, často řeknu něco jako: „No, protože je neděle, den milosrdenství, smiluji se nad tebou a dám ti druhou šanci.“ Nebo: „Bůh je k nám vždycky milosrdný, proto i já ti ukážu stejné milosrdenství.“ Jedno z mých mladších dětí se podle toho naučilo říkat: „Dáš mi další šanci, když je dnes den milosrdenství?“ A vždycky se pak na sebe usmějeme. Když necháme odpuštění a milosrdenství volně plynout, všechno jde snáz. (A děti tak budou vyrůstat s vědomím, že i ony mají být lepší.)



<h3 class="wp-block-heading">3. Nechte je odpouštět druhým</h3>



Důležité je vědět, že děti se učí nejen tím, co říkáme, ale ještě více tím, co děláme. Možná nemáme často šanci ukázat dětem, jak odpouštíme velké urážky – ale život nám dává mnoho příležitostí ukázat jim, jak odpouštíme v malých věcech.



Před několika měsíci jsem jela s dětmi v autě, když jeden řidič udělal nebezpečný manévr a mohl způsobit nehodu. Auto jsem naštěstí zvládla, ale naštvaně jsem poznamenala, že ten řidič „je idiot“. Uprostřed hněvu na člověka, který nás ohrozil, mi Duch Svatý připomněl, že je to příležitost ukázat dětem lepší reakci. Zhluboka jsem se nadechla a řekla něco jako: „Jsem opravdu naštvaná, že nás ohrozil, ale neměla jsem ho tak nazvat. Co jsem měla udělat, je modlit se za něj. Tak to teď udělám. Pane, prosím, pomoz tomu člověku být lepším řidičem. Odpouštím mu a prosím tě, ať ho i ostatní ochráníš na cestách.“



Ne vždycky to zvládnu, ale když se naskytne příležitost, můžu říct, že děti opravdu vnímají, co říkáte. Když je na vás pokladník v obchodě hrubý, když vás někdo předběhne ve frontě, nebo když vám přítel řekne něco bolestivého – všechny tyto těžké chvíle se mohou stát vzpomínkami, které si děti odnesou. A když zareagujeme správně, pomůže jim to jednou odpouštět i ve vlastním životě.



Pokud se děti naučí od nás říkat: „Odpouštím ti,“ dávat druhou šanci, odpouštět a modlit se za ty, kdo je zranili, pak mohou šířit toto světlo dál. Každé úsilí, kterým přinášíme odpuštění druhým, nese ovoce – nejen v přítomnosti, ale i pro budoucí generace. Každý z nás se musí snažit odpouštět křivdy a modlit se, aby i nám Bůh odpustil ty naše.



Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i vám odpustil Bůh v Kristu!

Kategorie