Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Apostáze nebo odpadlictví je úplné odmítnutí křesťanské víry.



Nevíra je zanedbávání zjevené pravdy nebo dobrovolné odmítnutí souhlasit s ní. Hereze je tvrdošíjné popírání nějaké pravdy, které je třeba věřit podle božské a katolické víry, po přijetí křtu nebo tvrdošíjné pochybování o ní.



Apostáze je pak odmítnutí křesťanské víry, zatímco schizma je odmítnutí podřídit se římskému papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve, kteří jsou mu podřízeni.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Apostáze – co to je?

Anděl je duchovní, nesmrtelná bytost s inteligencí a svobodnou vůlí. Tyto bytosti neustále oslavují Boha a slouží mu jako poslové jeho vykupitelského plánu. Význam slova „anděl“ je „posel“. V Bibli jsou andělé často popisováni jako nositelé poselství od Boha lidem.



Svatý Augustin o nich říká: „Anděl“ … je název služby, nikoliv povahy. Ptáš-li se na jméno této přirozenosti, je to duch; ptáš-li se na jméno služby, je to anděl: podle toho, čím je, je to duch; podle toho, co dělá, je to anděl.“



Andělé jsou celou svou bytostí Božími služebníky a posly. Neustále hledí na tvář Otce, který je v nebi, naslouchají jeho slovům a plní jeho příkazy.



Andělé jsou přítomni od stvoření a po celou dobu dějin spásy. Vždy zvěstovali spásu a sloužili Božímu plánu při jeho uskutečňování: uzavírali pozemský ráj, chránili Lota, zachránili Hagar a její dítě, zastavili Abrahamovu ruku, svou službou zprostředkovávali Zákon, vedli Boží lid, oznamovali narození a povolání, pomáhali prorokům. Nakonec anděl Gabriel zvěstoval narození Předchůdce a poté narození samotného Ježíše.



Anděl Gabriel je důležitou postavou v dějinách spásy. Oznámil Panně Marii, že porodí Božího Syna. Ve víře přijímá poselství a příslib, věří, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37), a dává svůj souhlas: „Hle, služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Anděl Gabriel také Josefovi oznamuje, že dítě, které Maria nosí pod srdcem, je z Ducha svatého.



Andělé jsou tedy nedílnou součástí Božího plánu spásy. Svou službou a poselstvími neustále přispívají k uskutečňování Boží vůle, chrání a vedou lidi na cestě spásy.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Anděl – kdo je to?

Anafora, známá také jako eucharistická modlitba, je děkovná a posvěcující modlitba, která je smyslem a vyvrcholením slavení mše svaté.



Během této modlitby církev skrze Krista v Duchu svatém děkuje Otci za všechna jeho díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.



Preface, která je úvodní částí anafory, je okamžikem, kdy se celé společenství připojuje k nepřetržité chvále, kterou nebeská církev, andělé a všichni svatí zpívají trojjedinému Bohu. V této části liturgie věřící spolu s duchovními vůdci projevují svou vděčnost a úctu za všechna Boží díla a prohlubují tak svou jednotu s Kristem a církví.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Anafora – co to je?

„Amen“ je hebrejské slovo, které znamená ‚ať se tak stane‘ nebo ‚ať je to pravda‘. Používá se k vyjádření souhlasu a potvrzení pravdivosti toho, co bylo řečeno. Modlitby Nového zákona, liturgie církve a vyznání víry často končí slovem „Amen“, kterým věřící vyjadřují svůj souhlas s prosbami a chválami. Sám Ježíš Kristus předesílal své výroky slovem „Amen“, čímž zdůrazňoval jejich věrohodnost a autoritu.



V knize Zjevení je Ježíš nazván „Amen“ (Zj 3,14), což znamená, že je definitivním „Amen“ Otcovy lásky k nám. Všechna Boží zaslíbení se naplňují v něm, a proto naše „Amen“ k Boží slávě je skrze něj (2 Kor 1,20).



V křesťanské tradici se „Amen“ nachází na konci modliteb jako potvrzení víry a důvěry v Boží slova, zaslíbení a příkazy. Slovem „amen“ končí také vyznání víry/kréda, které symbolizuje souhlas a potvrzení víry v to, co bylo vyznáváno. Tento závěrečný souhlas opakuje a potvrzuje první slovo vyznání víry &#8211; „věřím“.



Slovo „amen“ v hebrejštině pochází ze stejného kořene jako slovo „věřím“, které vyjadřuje stálost, věrnost a pravdivost. Slovo „amen“ tedy může znamenat Boží věrnost vůči nám a naši důvěru v něj.



V liturgickém kontextu se „amen“ používá také při eucharistii, kde věřící svým „amen“ vyjadřují souhlas s přijetím Kristova těla a krve a potvrzují svou jednotu s Kristem a církví.



Každodenní křesťanský život by tedy měl být neustálým „amen“ &#8211; živým souhlasem s vírou vyznávanou ve křtu a potvrzovanou v každodenní modlitbě a činnosti. „Amen“ tedy není jen slovo, ale také vyjádření životního postoje věrnosti a důvěry v Boha.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Amen – co to je?

Oltář je ústředním bodem kostela, kde se během mše svaté připomíná Kristova oběť na kříži.



U Izraelitů sloužil oltář jako místo oběti Bohu. V křesťanské tradici představuje oltář dva aspekty eucharistie:



<ul>
<li>Obětní oltář, kde se Kristus obětuje za naše hříchy,</li>



<li>stůl Páně, kde se nám Kristus dává jako nebeský pokrm.</li>
</ul>



Oltář je často dřevěný nebo kamenný stůl posvěcený k posvátnému užívání a umístěný uprostřed svatyně. Na něm se přináší oběť mše svaté, kdy se chléb a víno proměňují v tělo a krev Kristovu. Uvnitř oltáře se často nachází relikvie světce.



Při slavení eucharistie je oltář středem shromáždění církve a symbolizuje Krista přítomného mezi věřícími jako oběť a nebeský pokrm. Svatý Ambrož se ptá: „Co je Kristův oltář, když ne obraz Kristova těla?“. Oltář také symbolizuje Pánův kříž, z něhož vycházejí svátosti velikonočního tajemství. V některých východních liturgiích je oltář také symbolem Kristova hrobu, který připomíná jeho smrt a vzkříšení.



Předávání darů na oltáři, často doprovázené procesím, je úkonem, který Kristus vykonal při Poslední večeři, když „vzal chléb a kalich“. Tímto úkonem se dary Stvořitele svěřují do rukou Krista, který je ve své oběti přivádí k dokonalosti. Svatí učitelé, jako například svatý Řehoř Naziánský, zdůrazňují potřebu osobního očištění a obrácení před přinesením oběti na oltář. Oltář je tedy místem, kde se setkávají víra, oběť a přijetí Božích milostí.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Oltář – co to je?

Almužna je dobrovolné darování peněz nebo hmotných statků člověku v nouzi a může být aktem pokání nebo křesťanské lásky. Spolu s modlitbou a postem se tradičně doporučuje podporovat stav vnitřního pokání.



V liturgickém roce jsou pro praxi almužny zvláště významná kající období a dny, jako je postní doba a každý pátek na památku smrti Páně.



Tato období jsou vhodná pro duchovní cvičení, kající liturgické pobožnosti, kající poutě a dobrovolná odříkání, která zahrnují půst a almužnu, jakož i bratrské sdílení prostřednictvím skutků charity a misie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Almužna – co to je?

Cizoložství znamená manželskou nevěru. Když se dva partneři, z nichž alespoň jeden je ženatý nebo vdaná, dopouštějí pohlavního styku, a to i na okamžik, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i z pouhé žádostivosti. Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství absolutně zakazují. Proroci poukazují na jeho závažnost a vidí v něm obraz hříchu modloslužby.



Cizoložství je určitou nespravedlností. Kdo se jí dopustí, nedodržuje své závazky, porušuje smluvní znamení manželského svazku, porušuje právo manžela a ohrožuje instituci manželství. Ohrožuje dobro lidského plození a dobro dětí, které potřebují trvalý svazek rodičů.



Cizoložství, rozvod, polygamie a volný svazek (volná láska) jsou závažnými prohřešky proti důstojnosti manželství.



Každý přímo chtěný čin je přičitatelný tomu, kdo jej vykonal. Čin může být nepřímo chtěný, pokud je způsoben v důsledku nedbalosti osoby o tom, co by měla vědět nebo dělat &#8211; například nehoda způsobená neznalostí dopravních předpisů.



Je nesprávné posuzovat mravnost lidských činů pouze podle úmyslu nebo okolností. Některé činy, jako je proklínání, křivá přísaha, vražda a cizoložství, jsou vždy závažně protiprávní vzhledem ke svému cíli. Není přípustné páchat zlo, aby vzniklo dobro.



Smrtelný hřích útočí na životně důležitý princip v nás, kterým je láska. Je zapotřebí nové iniciativy Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti pokání. Pokud je vůle zaměřena na něco, co je samo o sobě v rozporu s láskou, jedná se o smrtelný hřích, ať už jde o rouhání, křivou přísahu, vraždu nebo cizoložství. Někdy je však vůle zaměřena k něčemu, co obsahuje určitou neuspořádanost, ale není v rozporu s láskou k Bohu a bližnímu, jako jsou plané řeči, zbytečný smích a podobně. To jsou všední hříchy.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Cizoložství – co to je?

Adorace (poklona) je hlavním úkonem ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznávat ho jako Boha, Stvořitele a Spasitele, jako Pána a vládce nad vším, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku: „Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu budeš sloužit“ (Lk 4,8), říká Ježíš a cituje Pátou knihu Mojžíšovu.



Uctívat Boha znamená s úctou a naprostou podřízeností uznat „nicotu stvoření“, které existuje jen díky Bohu. Klanět se Bohu znamená: podobně jako Maria v Magnificat ho chválit, oslavovat a pokořovat se a s vděčností vyznávat, že učinil velké věci a že jeho jméno je svaté. Klanění jedinému Bohu osvobozuje člověka od uzavření se do sebe, od otroctví hříchu a modlářství světa.



Klanění je vnějším vyjádřením úcty k nějaké věci nebo osobě. V katolické víře je adorace vyhrazena pouze Bohu a Ježíši přítomnému v konsekrované eucharistii.



Sakrální umění je pravdivé a krásné, když připomíná a oslavuje transcendentní tajemství Boha ve víře a adoraci. Pravé sakrální umění přivádí člověka k adoraci, k modlitbě a k lásce k Bohu, Stvořiteli a Spasiteli. Adorace tak vyjadřuje základní dynamiku křesťanské modlitby jako setkání Boha s člověkem.



Od vtělení až po nanebevstoupení je život Vtěleného Slova obklopen adorací a službou andělů, kteří nepřestávají oslavovat Krista a hlásat radostnou zvěst o jeho vtělení a zmrtvýchvstání. Andělé Ježíše poslouchají a budou ho poslouchat i při jeho návratu a soudu.



Zdroj: katechismus / bostocatholic.org

Adorace – co to je?

Akolyta je liturgický služebník určený k asistenci při liturgických slavnostech. Kněží a jáhni tuto službu přijímají před vysvěcením. Laici mohou být trvale vysvěceni do služby akolyty prostřednictvím obřadu instalace a požehnání. Akolyta pomáhá celebrantovi při bohoslužbě nebo v průvodu, například zapaluje oltářní svíce. V některých křesťanských denominacích je akolyta každý, kdo vykonává obřadní povinnosti; v jiných je to osoba uvedená do určité liturgické služby, i když tyto povinnosti nevykonává. Pokud v této službě slouží mladí lidé, často se jim říká ministranti.



Zdroj: Wikipedia / thesacredheart.com

Akolyta – kdo je to?

Abulie je emoční porucha, která se projevuje slabostí vůle a výrazným snížením schopnosti rozhodovat se. V katolické morálce je považována za stav, který člověku zcela nebo částečně brání v rozhodování. Osoba postižená abulií si je vědoma své slabosti, ale není schopna ji překonat, což vede k nesouladné osobnosti. Charakteristickým projevem je nedostatek podnětů, které by člověka motivovaly k jednání. Tento stav může být spojen s duševními poruchami, jako je deprese (melancholie), a může postihnout osoby s různými chorobnými sklony, včetně závislostí nebo promiskuity.



Zdroj: knihydominikani.sk / catholicculture.org

Abulie – co to je?

Abstinence neboli půst je zdržení se určitých druhů jídla nebo pití jako akt sebezapření, obvykle zdržení se konzumace masa. Pro katolíky jsou oficiálními dny zdržení se masa Popeleční středa a Velký pátek.



Vnitřní pokání křesťana se však může projevovat nejrůznějšími způsoby. Písmo a církevní otcové zdůrazňují zejména tři formy:



<ul>
<li>půst,</li>



<li>modlitba,</li>



<li>almužna,</li>
</ul>



které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým.



Kromě úplného očištění, které přináší křest nebo mučednictví, uvádějí jako prostředky odpuštění hříchů snahu o smíření s bližním, slzy lítosti, starost o spásu bližních, přímluvu svatých a činnou lásku, která „přikrývá množství hříchů“ (1 Pt 4,8).



Kající období a dny v liturgickém roce, jako je postní doba a každý pátek na památku Pánovy smrti, jsou významnými momenty kající praxe církve. Tato období jsou zvláště vhodná pro duchovní cvičení, kající liturgické pobožnosti, poutě na znamení pokání, dobrovolné odříkání, jako je půst a almužna, a bratrské sdílení prostřednictvím skutků charity a misie.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Abstinence / půst – co to je?

Synu, mluvím s tebou, zatímco spíš s malou ručičkou pod tváří a chlupatými vlasy na vlhkém čele. Vplížil jsem se do tvého pokoje. Ještě před chvílí, když jsem si v pracovně četl noviny, mě přepadly výčitky svědomí. Omámeně jsem přistoupila k tvé posteli.



Vím, synu, že jsem se k tobě choval bezcitně. Vyčítal jsem ti, že sis jen otřel obličej mokrým ručníkem, když ses ráno chystal do školy. Vyjel jsem na tebe, že sis neočistil boty. Křičela jsem na tebe vztekle, když jsi něco upustil. I u snídaně jsem na tobě hledala chyby. Že kazíš věci. Že okusuješ jídlo. Že se opíráš lokty o stůl. Že si mažeš máslo na chleba. A když sis šla hrát a já odcházel do práce, otočila ses na mě a zavolala: „Sbohem, tati! „ Ale já jsem se zamračil a napomenul tě: „Nehrb se!“.



Večer jsem se do toho pustil znovu. Když jsem šel domů, přistihl jsem tě, jak klečíš a hraješ si v písku. Na teplácích jsi měl díry. Ponížil jsem tě před tvými kamarády, když jsem tě poslal domů. „Tepláky jsou drahé, a kdyby sis je musel kupovat, dával by sis větší pozor!“ ‚A co ty?‘ zeptal jsem se. Takhle se k tobě choval tvůj vlastní otec! Vzpomínáš si, jak jsi pak nesměle a s nejistým pohledem vešel do pracovny, kde jsem si četl noviny? Zlobil jsem se na tebe, že mě vyrušuješ, a viděl jsem tě nerozhodně stát ve dveřích. „Co tady chceš?“ vykřikl jsem. Neřekl jsi ani slovo, ale skočil jsi po mně. Vzal jsi mě kolem krku, políbil jsi mě a putoval jsi ke mně se zápalem, který ti Bůh vložil do srdce a který ani moje nepozornost nezchladila. A pak jsi vyběhla po schodech nahoru.



A pak mi, synu, v okamžiku vypadly noviny z ruky a mě přepadla strašná úzkost. Na co jsem si to zvykl? Nevidět nic než chyby, kázání. Tak se ti odměňuji za to, že jsi malý kluk. Ne že bych tě neměl rád, to ne, ale chtěl jsem toho po malém chlapci příliš mnoho. Měřil jsem to mírou svých let. Zatímco ve tvé povaze je tolik dobroty, milosti a přirozenosti. Tvé srdíčko je jako časné svítání na horách. Prokázal jsi to tím, že jsi ke mně sám od sebe přiběhl a dal mi pusu na dobrou noc. To mi stačilo. Přistoupil jsem k tvé postýlce a zahanbeně u ní poklekl. Je to ubohé pokání. Vím, že bys to pochopil, kdybych ti to řekl během dne. Ale zítra budu opravdový táta, budu s tebou blbnout.



Napsal: Livingstone Larnet



Tento článek s názvem: „Otec zapomíná“ vyšel jako úvodník v časopise People&#8217;s Home Journal. Od svého vydání byl opakovaně otiskován v novinách a časopisech po celých Spojených státech a v mnoha překladech po celém světě.

Kritizovat, nebo nekritizovat děti?

Věřím, Pane, že jsi přítomen ve Svátosti oltářní jako Bůh a člověk s probodeným srdcem, ale již oslavený. A nemusím se tě dotýkat, ty se dotýkáš mě, mého těla a mé duše, celé mé bytosti. Ty jsi ve mně a já jsem v tobě. Jaká radost, jaká radost, jaké štěstí! Věřím, Pane, ale kéž bych věřil ještě pevněji. Doufám, Pane, ale kéž doufám ještě pevněji. Miluji, ale kéž miluji ještě vroucněji. Amen.

Modlitba po svatém přijímání

Pane Ježíši, ty jsi můj Bůh a Pán. Jsi můj Spasitel a Vykupitel. Jsi můj nejlepší přítel. Věřím, že jsi přítomen ve Svátosti oltářní jako Bůh a člověk. Věřím, že jsi skryt v nebeském chlebu a chceš být pokrmem mé duše. Věřím ne proto, že tomu rozumím, ani proto, že jsem to viděl a ochutnal, ale věřím díky Tvému slovu. Ty jsi Ženich mé duše. Miluji Tě celým svým srdcem a tolik po Tobě toužím. Přijď, Pane Ježíši. Posvěť mou duši i tělo a ochraňuj mě, abych s Tebou byla šťastná navždy. Amen.

Modlitba před svatým přijímáním

Bože, který jsi svatého Jana Zlatoústého obdařil darem výmluvnosti a odvahou říkat pravdu, dej nám na jeho přímluvu schopnost žít čestně a nezištně sloužit druhým. Pomoz nám následovat jeho příkladu v hlásání spravedlnosti a v péči o potřeby chudých. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Janu Zlatoústému

Svatý Jan Zlatoústý, který se narodil kolem roku 349 n. l. v Antiochii, byl významným raným církevním otcem známým svými výmluvnými kázáními a hlubokým nasazením pro křesťanský život. Byl vzdělán v rétorice a teologii, v roce 386 n. l. byl vysvěcen na kněze a později se v roce 397 n. l. stal konstantinopolským arcibiskupem.



Pro své mimořádné řečnické schopnosti si Jan vysloužil přezdívku „Chrysostom“, což znamená „Zlatoústý“. Ve svých kázáních a spisech se zabýval různými aspekty křesťanského života, včetně důležitosti ctnostného života a péče o chudé. Byl také reformátorem, který se zasazoval o sociální spravedlnost a církevní kázeň.



Navzdory své popularitě vedly jeho reformní snahy a otevřená kritika bohatých a zkorumpovaných lidí ke konfliktům s politickými i církevními autoritami. To nakonec vyústilo v jeho vyhnanství. Svatý Jan Zlatoústý zemřel v roce 407 n. l. během nucené cesty do vyhnanství. Jeho učení je stále vlivné, zejména jeho důraz na morální a sociální odpovědnost křesťanů.



Praktické lekce:



Lekce 1: Mluvte čestně a cíleně: Jan Zlatoústý byl odhodlán kázat pravdu a spravedlnost, a to i za cenu osobního rizika, a učí nás, jak je důležité mluvit v našich životech čestně a přesvědčivě. Ať už v osobních rozhovorech nebo v profesním prostředí, snažte se komunikovat čestně a cílevědomě a prosazovat to, co je správné a spravedlivé.



Lekce 2: Aktivně pečujte o ty, kteří to potřebují: Chrysostomovo zaměření na sociální spravedlnost a péči o chudé nám připomíná, abychom se aktivně zapojovali do charitativních činů a podporovali ty, kteří měli méně štěstí. V každodenním životě to může znamenat věnovat čas dobrovolnictví, přispívat na dobročinné účely nebo si prostě všímat potřeb lidí kolem nás.

Kategorie