Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Blahoslavenství jsou základním prvkem Ježíšova učení v katolické církvi. Jsou to výroky, které Ježíš pronesl během svého horského kázání a které jsou zaznamenány v Matoušově evangeliu (Mt 5,3-12). Tyto výroky obsahují přísliby vnitřního naplnění a duchovní odměny pro ty, kdo následují Boží vůli a praktikují křesťanské ctnosti. Blahoslavenství představují ideál křesťanského života a duchovní dokonalosti.



Zde jsou blahoslavenství podle Matouše 5,3-12:



<ul>
<li>Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.</li>



<li>Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.</li>



<li>Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.</li>



<li>Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.</li>



<li>Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.</li>



<li>Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.</li>



<li>Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.</li>



<li>Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.</li>



<li>Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.&nbsp;</li>
</ul>



Blahoslavenství vyjadřují následující aspekty katolické víry:



<ul>
<li>Tvář Ježíše Krista: Blahoslavenství zobrazují Ježíše a jeho lásku.</li>



<li>Povolání věřících: Ukazují, jak mají věřící následovat Ježíšovu cestu spojenou s jeho utrpením a zmrtvýchvstáním.</li>



<li>Křesťanský život: Vyjadřují charakteristické skutky a postoje, které by věřící měli pěstovat.</li>



<li>Zaslíbení: Obsahují přísliby štěstí a odměny pro ty, kdo následují Ježíšovo učení.</li>



<li>Naděje: Vyzvedávají naději věřících a udržují ji i v dobách zkoušek a soužení.</li>



<li>Odpověď na touhu po štěstí: Blahoslavenství reagují na vrozenou touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce člověka. </li>



<li>Smysl lidské existence: Odhalují smysl lidského konání a Boží výzvu k blahoslavenství.</li>
</ul>



Blahoslavenství zobrazují tvář Ježíše Krista a popisují jeho lásku. Vyjadřují povolání věřících spojené se slávou jeho umučení a zmrtvýchvstání a objasňují charakteristické skutky a postoje křesťanského života. Jsou to paradoxní zaslíbení, která udržují naději v utrpení a zvěstují požehnání a odměny, jichž se učedníkům již tajemně dostává. Začaly se uskutečňovat v životě Marie a všech svatých.



Blahoslavenství odhalují smysl lidské existence a konečný cíl lidského konání &#8211; Bůh nás povolává do své blaženosti. Tímto voláním se obrací ke každému osobně, ale také k celé církvi, novému lidu složenému z těch, kdo přijali zaslíbení a žijí z něj ve víře.



Blahoslavenství nás staví před rozhodující volby týkající se pozemských dober; očišťují naše srdce, aby nás naučila milovat Boha nade vše. Učí nás konečnému cíli, k němuž nás Bůh volá &#8211; je jím Království, vidění Boha, účast na Boží přirozenosti, věčný život, Boží synovství a spočinutí v Bohu.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Blahoslavenství – co to je?

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Biřmování, jedna ze sedmi svátostí katolické církve a důležitá součást duchovního života křesťana. Je to svátost, která zdokonaluje křestní milost, pevněji nás zakotvuje v Božím synovství a hlouběji nás vtahuje do Krista. Posiluje naše spojení s církví, zvětšuje v nás dary Ducha svatého a připravuje nás na aktivní účast na apoštolském životě církve.



Biřmování vtiskne do duše nesmazatelné duchovní znamení, „charakter“, který ukazuje, že Ježíš Kristus označil křesťana pečetí svého Ducha. Proto se tato svátost uděluje pouze jednou za život, stejně jako křest. Tři svátosti &#8211; křest, biřmování a eucharistie &#8211; jsou základem křesťanského života a poskytují potřebné milosti pro život podle Ducha.



Obřad biřmování zahrnuje pomazání vonným olejem chrismatu, který symbolizuje dar Ducha svatého.



V latinské církvi je zvykem, že biřmování uděluje biskup, čímž se zdůrazňuje apoštolská jednota a poslání církve. Při biřmování se obnovují křestní sliby, což ukazuje na souvislost se křtem. Biřmovanci by měli mít při biřmování rodiče, kteří jim poskytují duchovní podporu, v ideálním případě stejnou jako při křtu, aby se zdůraznila jednota obou svátostí.



Příprava na biřmování zahrnuje katechezi, která prohlubuje osobní vztah s Kristem a vědomí příslušnosti k církvi. Je důležité, aby biřmovanci chápali svou odpovědnost jako členové církve a byli připraveni šířit a bránit svou víru.



Biřmování je svátost, která spolu se křtem a eucharistií doplňuje zasvěcení do křesťanského života. Je to okamžik, kdy je věřícímu udělena zvláštní moc Ducha svatého šířit a bránit víru. Tato svátost je důležitým krokem v životě křesťana, který ho připravuje na plnou účast na životě církve a jejím poslání ve světě.



Historicky tvořilo biřmování jednu slavnost se křtem. Jak vypráví svatý Cyprián, v prvních staletích se biřmování a křest považovaly za „dvojí svátost“. Postupně však kvůli nárůstu počtu křtů dětí a rozšiřování farností nebylo možné, aby byl biskup přítomen u všech křtů. Západní církev se rozhodla tyto svátosti oddělit, aby biskup mohl být přítomen u biřmování, zatímco ve východní církvi zůstaly tyto svátosti spojeny a biřmování uděluje kněz, který křtí.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Biřmování – co to je?

Apoštolská posloupnost je základním klíčem k pochopení struktury a autority křesťanské církve.



Tento koncept vychází z učení, že autorita a poslání apoštolů, kteří byli přímo vysvěceni Ježíšem Kristem, se předává nepřerušeně vzkládáním rukou při svěcení biskupů. Toto předávání je považováno za nezbytné pro zachování jednoty a kontinuity s apoštolskou vírou a praxí.



Podle učení katolické církve je apoštolská posloupnost neoddělitelná od společenství církve a jejího liturgického života. To znamená, že biskupové jsou nástupci apoštolů, kteří sami zároveň předávají svou autoritu a odpovědnost jiným, a tím je zajištěno trvalé spojení s apoštolským učením a posláním. To se obvykle vyjadřuje jako „successio apostolica“, což není jen historický pojem, ale také svátostný akt, protože se předává svátostí posvátného stavu. Katolická tradice také zdůrazňuje, že apoštolská posloupnost není pouze mechanickým předáváním, ale zajišťuje také duchovní kontinuitu s apoštolskou vírou, která podporuje jednotu a svátostnost církve jako mystického těla Kristova.



V kontextu víry a morálního učení církve se tedy apoštolská posloupnost stává základním pilířem, který zajišťuje zachování a kontinuální předávání autority a poslání Krista a apoštolů napříč generacemi. Tento řetězec posloupnosti není pouhým historickým faktem, ale má hluboký duchovní význam pro celou církev jako společenství věřících sjednocených ve víře a ve svátostech.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org / Wikipedia

Apoštolská posloupnost – co to je?

Antikoncepce &#8211; umělé zabránění početí &#8211; je v kontextu manželského života a sexuality morálně závažným problémem.



Podle učení katolické církve je antikoncepce považována za formu bránění početí, která je v rozporu s přirozenou otevřeností manželské lásky k plození. Tato otevřenost je považována za důležitou v kontextu manželství a souvisí s vnitřní pravdou manželské lásky. Používání umělé antikoncepce vede ke zničení této vnitřní pravdy a ke znehodnocení vzájemného darování se manželů.



Na druhé straně církev připomíná přirozené možnosti plánování rodiny &#8211; podporuje pravidelnou abstinenci manželů a metody regulace početí založené na sebepozorování a využívání plodných a neplodných dnů. Tyto metody jsou v souladu s objektivními kritérii morálky, protože respektují těla manželů, podporují jejich vzájemnou lásku a přispívají k výchově ke skutečné svobodě.



Celkově je antikoncepce vnímána jako zásah do přirozeného cyklu manželské lásky a sexuality, což má hluboké důsledky nejen pro praktickou úroveň plodnosti, ale také pro morální a duchovní aspekty manželského života. Její užívání je interpretováno jako odmítnutí plné a bezpodmínečné otevřenosti životu a může ovlivnit vnímání manželské lásky a jejího duchovního významu.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Antikoncepce – co to je?

Askeze je forma disciplinované duchovní praxe, která se zaměřuje na sebezapření a umrtvování s cílem posílit vůli a dosáhnout duchovní dokonalosti. Tento koncept je v různých náboženských tradicích a filozofiích prezentován jako prostředek k dosažení větší duchovní hloubky a kontroly nad vlastním jednáním.



Člověk je zodpovědný za své činy do té míry, do jaké jsou dobrovolné. Svoboda jednání je spojena se schopností svobodně se rozhodovat a s odpovědností za tato rozhodnutí. Tato svoboda s sebou nese povinnost a odpovědnost za důsledky jednání.



Askeze je také prostředkem k pokroku ve ctnosti. Výchova ke ctnosti a poznání dobra jsou představeny jako způsoby, jak posílit vůli člověka nad jeho jednáním. Asketické praktiky, jako je pokání, umrtvování a sebezápor, jsou chápány jako prostředky podporující větší sebeovládání a dosažení duchovní dokonalosti.



Pro mnohé je askeze nedílnou součástí cesty duchovního rozvoje a hledání vyšších hodnot. Přijmout křížovou cestu askeze znamená přijmout strádání a oběť jako součást duchovního růstu a oddanosti vyššímu cíli. Takto chápaná askeze není pouhým omezením nebo sebezapřením, ale spíše dynamickým procesem sebeobohacování a růstu ducha.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Askeze – co to je?

Archa úmluvy je posvátná schránka, v níž byly uloženy desky Desatera. Tato archa byla umístěna ve svatyni, kde přebýval Bůh a přicházel do ní.



Tímto způsobem byl mezi Bohem a jeho lidem navázán zvláštní vztah, který se projevoval zjevením a vzájemným závazkem. Tento vztah byl symbolizován nejen zákonem a přikázáními, ale také zvláštními liturgickými prvky, jako byla obřízka, pomazání králů a kněží, oběti a zejména velikonoční svátky (Pascha). Tyto prvky smlouvy byly stejně jako Desatero integrovány do života lidu a symbolizovaly jeho závazek a vztah k Bohu.



Ježíš Kristus ve svém životě a učení zdůrazňoval kontinuitu s těmito liturgickými a smluvními prvky Starého zákona. Ve svém učení o Zákoně řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). Kristus potvrdil platnost Zákona a prorockých Písem, které vedou k naplnění Božích záměrů. Ježíš Kristus tak naplňuje Hospodinem přikázanou smlouvu, v níž je uzavřena smlouva mezi Bohem a jeho lidem.



Zdroj: Katechismus / stboniface-lunenburg.org

Archa úmluvy – co to je?

Apoštolát jako součást křesťanského života zahrnuje různé projevy a činnosti, jejichž cílem je šířit Kristovu vládu a přinášet lidem dobro.



V katolickém pojetí se apoštolát neomezuje pouze na kněze a řeholníky, ale je povoláním každého křesťana. Církev je apoštolská, protože je poslána do celého světa, aby přinášela evangelium a Boží království všem lidem. Toto poslání je hluboce spojeno s Kristem, který je jeho původcem a srdcem. Bez živého spojení s Kristem, které čerpáme zejména z eucharistie, je apoštolát neplodný a nemá smysl.



Apoštolát vykonává církev v různých formách podle různých povolání a potřeb doby. Nezáleží na tom, zda se jedná o kněze, řeholníky nebo laiky &#8211; důležité je jejich úzké spojení s Kristem, které je základním předpokladem účinnosti jejich apoštolské činnosti. Ve společenství církve jsou všichni členové pověřeni posláním apoštolátu, aby společně s Kristem pokračovali v jeho díle. Tímto způsobem je církev neustále naplňována Kristovým posláním a pokračuje v uskutečňování jeho díla spásy na zemi.



Apoštolát v církvi je nedílným znakem její jednoty, svatosti, katolicity a apoštolskosti. Její jednota je založena na jediném Pánu a jediné víře, kterou vyznává, její svatost vychází z přítomnosti Krista a jeho Ducha, její katolicita je projevem univerzality a její apoštolskost je zajištěna trvalým spojením s apoštoly, zejména s Petrem, díky němuž je chráněna v pravdě a vedena k plnosti Božího království.



Církev tak jako „Beránkova nevěsta“ v duchu apoštolátu neúnavně pokračuje ve své pouti a směřuje k eschatologickému završení, kdy budou všichni vykoupení shromážděni před Boží tváří jako jediný Boží lid a Boží království se definitivně zjeví ve své slávě.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Apoštolát – co to je?

Apoštol je obecný termín používaný v křesťanské teologii pro ty, kteří jsou posláni vydávat svědectví o Ježíši Kristu. Tento pojem zahrnuje nejen dvanáct Ježíšových společníků, ale také všechny ty, kteří jsou v církvi posláni, aby nesli evangelium světu. Termín apoštol lze chápat jako člověka, který je povolán a vyslán stejně jako Ježíš vyslal své učedníky. Tito vyvolení svědkové jsou základem církve a jejich úkolem je hlásat Ježíšovo vzkříšení. Apoštolské poslání je tedy trvalé a zajišťuje kontinuitu Božího poslání od Ježíše přes apoštoly až po současnost prostřednictvím biskupů.



V lidském životě existuje napětí mezi duchem a tělem, které je důsledkem dědictví hříchu. Tento zápas je součástí duchovního života každého člověka a projevuje se v morálních rozhodnutích a chování. Apoštol Pavel připomíná, že jednání člověka je ovlivněno buď poslušností Božímu Duchu, nebo odporem vůči němu. Život v Duchu svatém znamená žít podle Božích příkazů a usilovat o křesťanské ctnosti.



Katechismus katolické církve poukazuje na důležitost přizpůsobení katecheze různým kulturám a životním situacím, aby evangelium mohlo být přijato a pochopeno v každém prostředí. Každý křesťan má povinnost podílet se na evangelizaci, která zahrnuje svědectví životem i slovem. Tento apoštolský úkol je nedílnou součástí křesťanského povolání bez ohledu na konkrétní povolání nebo situaci jednotlivce.



V současné době dochází v církvi k různým formám rozkolů a rozdělení, které ohrožují její jednotu. I když se mohou vyskytovat rozdíly v teologických názorech nebo praktických otázkách, církev stále vyznává jednotu ve víře a lásce ke Kristu. Jednota je hodnota, kterou je třeba chránit a obnovovat, aby bylo možné naplnit Kristův příkaz milovat bližního jako sebe sama.



Boží láska a milost jsou základem křesťanského života a spásy. Kristus svým křížem vykoupil lidstvo z hříchu a přinesl svobodu a smíření s Bohem. Věřící v Krista jsou povoláni žít životem lásky a služby bližním, aby svědčili o Kristově milosrdenství a spáse.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Apoštol – kdo je to?

Apostáze nebo odpadlictví je úplné odmítnutí křesťanské víry.



Nevíra je zanedbávání zjevené pravdy nebo dobrovolné odmítnutí souhlasit s ní. Hereze je tvrdošíjné popírání nějaké pravdy, které je třeba věřit podle božské a katolické víry, po přijetí křtu nebo tvrdošíjné pochybování o ní.



Apostáze je pak odmítnutí křesťanské víry, zatímco schizma je odmítnutí podřídit se římskému papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve, kteří jsou mu podřízeni.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Apostáze – co to je?

Anděl je duchovní, nesmrtelná bytost s inteligencí a svobodnou vůlí. Tyto bytosti neustále oslavují Boha a slouží mu jako poslové jeho vykupitelského plánu. Význam slova „anděl“ je „posel“. V Bibli jsou andělé často popisováni jako nositelé poselství od Boha lidem.



Svatý Augustin o nich říká: „Anděl“ … je název služby, nikoliv povahy. Ptáš-li se na jméno této přirozenosti, je to duch; ptáš-li se na jméno služby, je to anděl: podle toho, čím je, je to duch; podle toho, co dělá, je to anděl.“



Andělé jsou celou svou bytostí Božími služebníky a posly. Neustále hledí na tvář Otce, který je v nebi, naslouchají jeho slovům a plní jeho příkazy.



Andělé jsou přítomni od stvoření a po celou dobu dějin spásy. Vždy zvěstovali spásu a sloužili Božímu plánu při jeho uskutečňování: uzavírali pozemský ráj, chránili Lota, zachránili Hagar a její dítě, zastavili Abrahamovu ruku, svou službou zprostředkovávali Zákon, vedli Boží lid, oznamovali narození a povolání, pomáhali prorokům. Nakonec anděl Gabriel zvěstoval narození Předchůdce a poté narození samotného Ježíše.



Anděl Gabriel je důležitou postavou v dějinách spásy. Oznámil Panně Marii, že porodí Božího Syna. Ve víře přijímá poselství a příslib, věří, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37), a dává svůj souhlas: „Hle, služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Anděl Gabriel také Josefovi oznamuje, že dítě, které Maria nosí pod srdcem, je z Ducha svatého.



Andělé jsou tedy nedílnou součástí Božího plánu spásy. Svou službou a poselstvími neustále přispívají k uskutečňování Boží vůle, chrání a vedou lidi na cestě spásy.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Anděl – kdo je to?

Je dobře známo, že kapucín ze San Giovanni Rotondo zažil těžké zkoušky, ale i mnoho humoru. Ne každý je známý svým úžasným smyslem pro humor tak jako on!



„Podívej se, kde ses to coural!“



Jeden muž odcestoval do San Giovanni Rotondo, aby se setkal s otcem Piem, ale bylo tam tolik lidí, že se s ním nesetkal a musel se vrátit domů. Když však opustil klášter, ucítil nádhernou vůni vycházející ze stigmat mnicha a cítil se osvěžený a plný nové síly.



O pár měsíců později ucítil stejnou příjemnou vůni při toulkách horami. Zastavil se, upadl do extáze a zhluboka vdechoval tu vůni. Když přišel k sobě, zjistil, že stojí těsně nad propastí. Kdyby se kvůli té vůni nezastavil, šel by přímo do ní.



Rozhodl se okamžitě jet zpět do San Giovanni Rotondo, aby otci Piovi poděkoval. Když dorazil do kláštera, otec Pio, který ho nikdy předtím neviděl, mu s úsměvem řekl: „Synu můj! Podívej se, kde ses to coural!“



Pod matrací



Žena trpěla strašlivými migrénami, až se rozhodla dát si pod polštář fotografii otce Pia, doufajíc, že bolest ustoupí. Trvalo to několik týdnů a bolest neustupovala. Nakonec, v opravdovém italském temperamentu, vykřikla: „Otče Pio! Když mě nechceš zbavit bolesti, dám tě za trest pod matraci!“



Po několika měsících odjela do San Giovanni Rotondo, aby se vyzpovídala otci Piovi. Sotva si klekla před zpovědnici, mnich se na ni přísně podíval, prudce vstal a zabouchl dveře zpovědnice. Žena byla v šoku. Po chvíli se dveře opět otevřely a otec Pio s úsměvem řekl: „To se ti nelíbilo, že? Mně se taky nelíbilo, že jsi mě dala pod matraci!“



Rada otce Pia



Argentinský kněz slyšel mnoho o radách otce Pia, a tak se rozhodl odcestovat do Itálie, aby od něj dostal duchovní vedení. Když dorazil, vyzpovídal se otci Piovi, ale vrátil se domů bez jakékoli rady.



Byl zklamaný a říkal: „Nechápu, proč mi otec Pio nic neřekl. Jel jsem kvůli němu až z Argentiny! Koneckonců, on čte ve svědomí každého člověka a věděl, že chci radu!“



Stěžoval si tak dlouho, až se ho jeho farníci zeptali: „Otče, jste si jistý, že vám otec Pio nic neřekl? Možná udělal nějaké zvláštní gesto?“



Kněz si nakonec vzpomněl, že ho otec Pio požehnal velmi pomalu, až měl pocit, že to nikdy neskončí.



„To je ta rada!“ vykřikli farníci. „Když nám žehnáte vy, Otče, děláte to tak rychle, že to ani nevypadá jako kříž.“ Kněz byl potěšen. Nakonec dostal vedení, o které žádal – velmi originálním způsobem.



Strážce a zloději



V jedné římské čtvrti řádili zloději. Jeden z obyvatel se bál opustit svůj dům kvůli cestě za otcem Piem. Nakonec se rozhodl jet, ale předtím se modlil: „Otče, jedu za tebou, ale ty se mi postarej o dům…“



V San Giovanni Rotondo se vyzpovídal otci Piovi. Druhý den se k němu přiblížil a chtěl ho pozdravit, ale otec Pio mu řekl: „Ještě jsi tady? Potím se, jak držím tvé dveře!“



Muž se vrátil domů a zjistil, že se zloději pokusili vloupat dovnitř a poškodili zámek – ale nic nechybělo.



Bota



Muž trpěl hroznými bolestmi zubů. Jeho manželka mu řekla: „Proč se nepomodlíš k otci Piovi, aby ti pomohl? Máš tady jeho obrázek, modli se.“ Muž rozzlobeně řekl: „Mám takovou bolest a mám se jen modlit?“ Vzal botu a hodil ji silou po obrázku otce Pia.



O několik měsíců později se ho manželce podařilo přesvědčit, aby jel za otcem Piem. Když se vyzpovídal a přiznal všechny své hříchy, otec Pio se ho zeptal: „Na nic dalšího si nevzpomínáš?“ „Ne,“ odpověděl muž. „Opravdu? A co ta bota, kterou jsi mi hodil do obličeje?“



Velké, velké požehnání



Duchovní dcera otce Pia zůstala tři týdny v San Giovanni Rotondo. Nechtěla odjet do Švýcarska bez zpovědi, ale nemohla se k němu dostat. Byla velmi smutná. Vzpomněla si však, že otec Pio každý den žehná věřícím z okna své cely.



Rozhodla se, že před odjezdem aspoň dostane požehnání. Cestou si stále opakovala: „Chci velké, velké požehnání pro sebe.“ Když dorazila, lidé už odcházeli, otec Pio už požehnal a mával kapesníkem z okna.



Skupina žen jí řekla, že už nemá cenu čekat. Ale žena si klekla na zem a dál si opakovala: „Chci jen velké, velké požehnání.“



Po několika minutách se okno znovu otevřelo a otec Pio požehnal věřícím – tentokrát mával prostěradlem místo kapesníku. Všichni se začali smát. Jedna žena řekla: „Otec Pio je blázen!“ Ale duchovní dcera se rozplakala, protože věděla, že to „velké, velké požehnání“ bylo jen pro ni.



Myslíš, že si ji vezmu já?



Otec Pio sloužil svatební mši. Když přišel rozhodující okamžik, ženich nebyl schopen říct „ano“ – byl přemožen emocemi.



Otec Pio chvíli čekal, usmíval se a snažil se ho povzbudit. Když ale nic nezabíralo, nahlas řekl: „Tak už řekni ano. Nebo si myslíš, že si ji vezmu já?“

Zázraky otce Pia, které pohladí duši

Askeze je duchovní úsilí nebo praxe zaměřená na dosažení ctnosti a křesťanské dokonalosti. Slovo pochází z řeckého „askesis“, což znamená cvičení nebo trénink a původně se používalo v souvislosti s atletickým tréninkem. První křesťané toto slovo převzali pro označení duchovních cvičení, která praktikovali, aby posílili své ctnosti.



Askeze zahrnuje různé formy sebezáporu a pokání, které mají jednotlivci pomoci ovládnout jeho tělesné touhy a vášně, aby žil v souladu s duchem. Askeze by však neměla být zaměňována s přísností nebo nadměrným tělesným pokáním. Pravá askeze se zaměřuje na vnitřní růst a duchovní sílu, nikoli pouze na vnější projevy pokání.



V kontextu křesťanské teologie je askeze nezbytná pro duchovní pokrok a dosažení křesťanské dokonalosti. Zahrnuje praktikování duchovních a morálních cvičení, která vedou k osvojení ctností a posílení vlády vůle nad vlastním jednáním. Tímto způsobem askeze pomáhá jednotlivci růst ve víře a duchovní zralosti.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org / katechismus

Svatý Pius V., svatý papeži a neúnavný reformátore, oroduj za nás v našem úsilí žít věrně, disciplinovaně a pokorně. Přimlouvej se za nás, abychom rostli v úctě ke svátostem, vytrvali v pravdě a zůstali odvážní při obraně víry. Kéž stejně jako ty nacházíme sílu v modlitbě a radost ze služby Božímu lidu. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Piu V.

Papež svatý Pius V. se narodil jako Antonio Ghislieri v roce 1504 v italském Bosku. Vyrůstal ve skromných poměrech, v patnácti letech vstoupil do dominikánského řádu a byl známý svou hlubokou zbožností, láskou k prostotě a oddaností pravdě. V církvi postupně stoupal a nakonec byl v roce 1566, v době velkých otřesů po protestantské reformaci, zvolen papežem. Jako papež provedl reformy tridentského koncilu, standardizoval římský misál a breviář a pracoval na očistě a obnově kléru i laiků. Prosazoval také růženec, vedl křesťanskou alianci, která porazila osmanské loďstvo v bitvě u Lepanta, a po celou dobu svého pontifikátu byl vzorem osobní svatosti. Papež svatý Pius V. zemřel v roce 1572 a byl kanonizován v roce 1712.



Praktické lekce:



Lekce 1: Udržujte svůj modlitební život strukturovaný: Pius V. standardizoval liturgii, aby vnesl do církve jasnost a jednotu. Vytvoření konzistentní modlitební rutiny v každodenním životě, jako jsou ranní oběti, růženec nebo noční modlitba, může ukotvit váš den a udržet vás soustředěné na Boha.



Lekce 2: Stůjte pevně ve svém přesvědčení: Při prosazování reformy čelil odporu, ale neustoupil. V moderním životě, ať už prosazujete své hodnoty v práci, nebo děláte morální rozhodnutí, která nejsou populární, nám jeho příklad připomíná, že máme stát pevně a čestně.



Lekce 3: Zjednodušujte a sloužte: Pius V. žil jednoduše a zůstal skromný, přestože zastával nejvyšší církevní úřad. Zvolte si jednoduchost, kde můžete &#8211; ukliďte si domov, trávte méně času u obrazovek nebo se dobrovolně věnujte druhým, místo abyste se neustále zabývali materiálními záležitostmi.

Papež svatý Pius V. – životopis

Přečtěte si zamyšlení Maury Roan McKeeganové o tom, proč je důležité učit děti odpouštět.



Neboť jestliže odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí i vám váš nebeský Otec. Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše hříchy. (Mt 6,14–15)



Když přemýšlíme o tom, jak se dostat do nebe, mnohé napadne důležitost pokání. Víme, že musíme říct: „Je mi to líto,“ a učíme to i děti. Někdy se ale při zdůrazňování pokání zapomíná na druhou stranu – odpuštění. Jak nám připomíná evangelium, nestačí litovat jen své vlastní hříchy – máme také odpouštět druhým, pokud chceme, aby Bůh odpustil nám. A protože milujeme své děti a chceme jim zajistit nebe, musíme je nejen naučit lítosti, ale také odpuštění.



Jak pomáháme dětem naučit se odpouštět? Učíme je zavázat si tkaničky, obléknout tričko nebo si vyčistit zuby – tyto praktické lekce mají jasné kroky. Jakmile se je naučí, nemusíme je učit znovu. Ale odpuštění? To je nekončící proces. I my dospělí se znovu a znovu učíme odpouštět. Je to lekce na celý život.



Existují určité konkrétní věci, které dětem mohou pomoci naučit se odpouštět. Mezi nimi je i svátost smíření. Nic nám neposkytne lepší pochopení milosrdenství než skutečný účinek milosti v našich životech. A kromě svátostné milosti existuje i několik dalších nápadů:



<h3 class="wp-block-heading">1. Učte děti říkat: „Odpouštím ti,“ když někdo řekne: „Je mi to líto.“</h3>



Na slovech záleží. Ježíš je Boží Slovo – a my máme možnost Ho napodobovat slovy, která říkáme. Naše kultura zdůrazňuje výrazy jako „prosím“ nebo „děkuji“, ale už méně se učíme správně odpovídat. Když někdo řekne „děkuji“, odpovědi bývají „v pohodě“, „jo“, „OK“, „hmmm“. Ale tyto odpovědi nenesou stejný význam jako třeba „nemáš zač“ nebo „rádo se stalo“.



Podobně je to i s omluvami. Když někdo řekne: „Je mi to líto,“ často slyšíme odpověď typu „to je v pořádku“ nebo jen pokývnutí hlavou. Ale často chybí odpověď, která znamená nejvíc: „Odpouštím ti.“ Žádná jiná odpověď nemá tak hluboký význam jako tato dvě slova. Je to jednoduchá, ale silná fráze – mocná lekce pro děti, aby říkaly: „Odpouštím ti,“ když někdo projeví lítost.



Nemůžeme je však nutit, aby říkaly něco, čemu samy nevěří (nebo abychom je nutili lhát), takže nakonec je to na nich. Ale můžeme je povzbuzovat a vysvětlovat jim, proč jsou pokání a odpuštění důležité. Můžeme s nimi sdílet Ježíšova slova o odpuštění a modlit se, aby se naučily odpouštět. Můžeme jim říct, že to nebude vždy snadné, ale že když to udělají upřímně, vyhrají boj proti nepříteli duší. A časem překonají pokušení odmítnout odpuštění a vysloví slova, která je těžké říct. Sami můžeme tato slova používat jako vzor pro děti i ostatní, kdykoli se naskytne příležitost.



<h3 class="wp-block-heading">2. Dejte jim druhou šanci (třetí, čtvrtou nebo sedmdesátou sedmou)</h3>



Před několika měsíci jsem seděla s dětmi na mši za jednou maminkou, která tam byla se svými dětmi. Byla očividně unavená a podrážděná chováním svého nejmladšího syna. V jednu chvíli ho pokárala, že lezl po lavici, a řekla mu, že po mši nedostane koblihu. „Prosím, mami,“ zašeptal zoufale, „prosím, budu už hodný! Prosím!“ Očividně litoval, ale jeho matka zůstala tvrdá. Řekla, že už nemá šanci, protože se choval příliš zle.



Nechtěla jsem je poslouchat – raději bych se soustředila na oltář – ale tahle scéna se odehrávala přímo přede mnou. Nechci tu maminku soudit – vím, jaké to je být vyčerpaná a podrážděná. Ale z pohledu třetí osoby – dítě se nechovalo tak hrozně, jen dětinsky – a myslím, že by bylo šťastnější, kdyby mu odpustila a dala druhou šanci. V duchu jsem jí říkala: „Dej mu ještě šanci!“ Nejen kvůli dítěti – ale i kvůli sobě. Mohla najít větší pokoj v milosrdenství než ve zlosti. Bůh nám dává znovu a znovu příležitost napravit se po tom, co jsme Ho zranili. A stejně tak i my můžeme prokazovat toto milosrdenství svým dětem – obzvlášť během mše, kde je tak důležité učit se pozitivním emocím.



U nás doma, když dám dítěti druhou šanci, často řeknu něco jako: „No, protože je neděle, den milosrdenství, smiluji se nad tebou a dám ti druhou šanci.“ Nebo: „Bůh je k nám vždycky milosrdný, proto i já ti ukážu stejné milosrdenství.“ Jedno z mých mladších dětí se podle toho naučilo říkat: „Dáš mi další šanci, když je dnes den milosrdenství?“ A vždycky se pak na sebe usmějeme. Když necháme odpuštění a milosrdenství volně plynout, všechno jde snáz. (A děti tak budou vyrůstat s vědomím, že i ony mají být lepší.)



<h3 class="wp-block-heading">3. Nechte je odpouštět druhým</h3>



Důležité je vědět, že děti se učí nejen tím, co říkáme, ale ještě více tím, co děláme. Možná nemáme často šanci ukázat dětem, jak odpouštíme velké urážky – ale život nám dává mnoho příležitostí ukázat jim, jak odpouštíme v malých věcech.



Před několika měsíci jsem jela s dětmi v autě, když jeden řidič udělal nebezpečný manévr a mohl způsobit nehodu. Auto jsem naštěstí zvládla, ale naštvaně jsem poznamenala, že ten řidič „je idiot“. Uprostřed hněvu na člověka, který nás ohrozil, mi Duch Svatý připomněl, že je to příležitost ukázat dětem lepší reakci. Zhluboka jsem se nadechla a řekla něco jako: „Jsem opravdu naštvaná, že nás ohrozil, ale neměla jsem ho tak nazvat. Co jsem měla udělat, je modlit se za něj. Tak to teď udělám. Pane, prosím, pomoz tomu člověku být lepším řidičem. Odpouštím mu a prosím tě, ať ho i ostatní ochráníš na cestách.“



Ne vždycky to zvládnu, ale když se naskytne příležitost, můžu říct, že děti opravdu vnímají, co říkáte. Když je na vás pokladník v obchodě hrubý, když vás někdo předběhne ve frontě, nebo když vám přítel řekne něco bolestivého – všechny tyto těžké chvíle se mohou stát vzpomínkami, které si děti odnesou. A když zareagujeme správně, pomůže jim to jednou odpouštět i ve vlastním životě.



Pokud se děti naučí od nás říkat: „Odpouštím ti,“ dávat druhou šanci, odpouštět a modlit se za ty, kdo je zranili, pak mohou šířit toto světlo dál. Každé úsilí, kterým přinášíme odpuštění druhým, nese ovoce – nejen v přítomnosti, ale i pro budoucí generace. Každý z nás se musí snažit odpouštět křivdy a modlit se, aby i nám Bůh odpustil ty naše.



Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i vám odpustil Bůh v Kristu!

Kategorie