Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Anafora, známá také jako eucharistická modlitba, je děkovná a posvěcující modlitba, která je smyslem a vyvrcholením slavení mše svaté.



Během této modlitby církev skrze Krista v Duchu svatém děkuje Otci za všechna jeho díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.



Preface, která je úvodní částí anafory, je okamžikem, kdy se celé společenství připojuje k nepřetržité chvále, kterou nebeská církev, andělé a všichni svatí zpívají trojjedinému Bohu. V této části liturgie věřící spolu s duchovními vůdci projevují svou vděčnost a úctu za všechna Boží díla a prohlubují tak svou jednotu s Kristem a církví.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Anafora – co to je?

„Amen“ je hebrejské slovo, které znamená ‚ať se tak stane‘ nebo ‚ať je to pravda‘. Používá se k vyjádření souhlasu a potvrzení pravdivosti toho, co bylo řečeno. Modlitby Nového zákona, liturgie církve a vyznání víry často končí slovem „Amen“, kterým věřící vyjadřují svůj souhlas s prosbami a chválami. Sám Ježíš Kristus předesílal své výroky slovem „Amen“, čímž zdůrazňoval jejich věrohodnost a autoritu.



V knize Zjevení je Ježíš nazván „Amen“ (Zj 3,14), což znamená, že je definitivním „Amen“ Otcovy lásky k nám. Všechna Boží zaslíbení se naplňují v něm, a proto naše „Amen“ k Boží slávě je skrze něj (2 Kor 1,20).



V křesťanské tradici se „Amen“ nachází na konci modliteb jako potvrzení víry a důvěry v Boží slova, zaslíbení a příkazy. Slovem „amen“ končí také vyznání víry/kréda, které symbolizuje souhlas a potvrzení víry v to, co bylo vyznáváno. Tento závěrečný souhlas opakuje a potvrzuje první slovo vyznání víry &#8211; „věřím“.



Slovo „amen“ v hebrejštině pochází ze stejného kořene jako slovo „věřím“, které vyjadřuje stálost, věrnost a pravdivost. Slovo „amen“ tedy může znamenat Boží věrnost vůči nám a naši důvěru v něj.



V liturgickém kontextu se „amen“ používá také při eucharistii, kde věřící svým „amen“ vyjadřují souhlas s přijetím Kristova těla a krve a potvrzují svou jednotu s Kristem a církví.



Každodenní křesťanský život by tedy měl být neustálým „amen“ &#8211; živým souhlasem s vírou vyznávanou ve křtu a potvrzovanou v každodenní modlitbě a činnosti. „Amen“ tedy není jen slovo, ale také vyjádření životního postoje věrnosti a důvěry v Boha.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Amen – co to je?

Oltář je ústředním bodem kostela, kde se během mše svaté připomíná Kristova oběť na kříži.



U Izraelitů sloužil oltář jako místo oběti Bohu. V křesťanské tradici představuje oltář dva aspekty eucharistie:



<ul>
<li>Obětní oltář, kde se Kristus obětuje za naše hříchy,</li>



<li>stůl Páně, kde se nám Kristus dává jako nebeský pokrm.</li>
</ul>



Oltář je často dřevěný nebo kamenný stůl posvěcený k posvátnému užívání a umístěný uprostřed svatyně. Na něm se přináší oběť mše svaté, kdy se chléb a víno proměňují v tělo a krev Kristovu. Uvnitř oltáře se často nachází relikvie světce.



Při slavení eucharistie je oltář středem shromáždění církve a symbolizuje Krista přítomného mezi věřícími jako oběť a nebeský pokrm. Svatý Ambrož se ptá: „Co je Kristův oltář, když ne obraz Kristova těla?“. Oltář také symbolizuje Pánův kříž, z něhož vycházejí svátosti velikonočního tajemství. V některých východních liturgiích je oltář také symbolem Kristova hrobu, který připomíná jeho smrt a vzkříšení.



Předávání darů na oltáři, často doprovázené procesím, je úkonem, který Kristus vykonal při Poslední večeři, když „vzal chléb a kalich“. Tímto úkonem se dary Stvořitele svěřují do rukou Krista, který je ve své oběti přivádí k dokonalosti. Svatí učitelé, jako například svatý Řehoř Naziánský, zdůrazňují potřebu osobního očištění a obrácení před přinesením oběti na oltář. Oltář je tedy místem, kde se setkávají víra, oběť a přijetí Božích milostí.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Oltář – co to je?

Almužna je dobrovolné darování peněz nebo hmotných statků člověku v nouzi a může být aktem pokání nebo křesťanské lásky. Spolu s modlitbou a postem se tradičně doporučuje podporovat stav vnitřního pokání.



V liturgickém roce jsou pro praxi almužny zvláště významná kající období a dny, jako je postní doba a každý pátek na památku smrti Páně.



Tato období jsou vhodná pro duchovní cvičení, kající liturgické pobožnosti, kající poutě a dobrovolná odříkání, která zahrnují půst a almužnu, jakož i bratrské sdílení prostřednictvím skutků charity a misie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Almužna – co to je?

Cizoložství znamená manželskou nevěru. Když se dva partneři, z nichž alespoň jeden je ženatý nebo vdaná, dopouštějí pohlavního styku, a to i na okamžik, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i z pouhé žádostivosti. Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství absolutně zakazují. Proroci poukazují na jeho závažnost a vidí v něm obraz hříchu modloslužby.



Cizoložství je určitou nespravedlností. Kdo se jí dopustí, nedodržuje své závazky, porušuje smluvní znamení manželského svazku, porušuje právo manžela a ohrožuje instituci manželství. Ohrožuje dobro lidského plození a dobro dětí, které potřebují trvalý svazek rodičů.



Cizoložství, rozvod, polygamie a volný svazek (volná láska) jsou závažnými prohřešky proti důstojnosti manželství.



Každý přímo chtěný čin je přičitatelný tomu, kdo jej vykonal. Čin může být nepřímo chtěný, pokud je způsoben v důsledku nedbalosti osoby o tom, co by měla vědět nebo dělat &#8211; například nehoda způsobená neznalostí dopravních předpisů.



Je nesprávné posuzovat mravnost lidských činů pouze podle úmyslu nebo okolností. Některé činy, jako je proklínání, křivá přísaha, vražda a cizoložství, jsou vždy závažně protiprávní vzhledem ke svému cíli. Není přípustné páchat zlo, aby vzniklo dobro.



Smrtelný hřích útočí na životně důležitý princip v nás, kterým je láska. Je zapotřebí nové iniciativy Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti pokání. Pokud je vůle zaměřena na něco, co je samo o sobě v rozporu s láskou, jedná se o smrtelný hřích, ať už jde o rouhání, křivou přísahu, vraždu nebo cizoložství. Někdy je však vůle zaměřena k něčemu, co obsahuje určitou neuspořádanost, ale není v rozporu s láskou k Bohu a bližnímu, jako jsou plané řeči, zbytečný smích a podobně. To jsou všední hříchy.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Cizoložství – co to je?

Adorace (poklona) je hlavním úkonem ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznávat ho jako Boha, Stvořitele a Spasitele, jako Pána a vládce nad vším, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku: „Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu budeš sloužit“ (Lk 4,8), říká Ježíš a cituje Pátou knihu Mojžíšovu.



Uctívat Boha znamená s úctou a naprostou podřízeností uznat „nicotu stvoření“, které existuje jen díky Bohu. Klanět se Bohu znamená: podobně jako Maria v Magnificat ho chválit, oslavovat a pokořovat se a s vděčností vyznávat, že učinil velké věci a že jeho jméno je svaté. Klanění jedinému Bohu osvobozuje člověka od uzavření se do sebe, od otroctví hříchu a modlářství světa.



Klanění je vnějším vyjádřením úcty k nějaké věci nebo osobě. V katolické víře je adorace vyhrazena pouze Bohu a Ježíši přítomnému v konsekrované eucharistii.



Sakrální umění je pravdivé a krásné, když připomíná a oslavuje transcendentní tajemství Boha ve víře a adoraci. Pravé sakrální umění přivádí člověka k adoraci, k modlitbě a k lásce k Bohu, Stvořiteli a Spasiteli. Adorace tak vyjadřuje základní dynamiku křesťanské modlitby jako setkání Boha s člověkem.



Od vtělení až po nanebevstoupení je život Vtěleného Slova obklopen adorací a službou andělů, kteří nepřestávají oslavovat Krista a hlásat radostnou zvěst o jeho vtělení a zmrtvýchvstání. Andělé Ježíše poslouchají a budou ho poslouchat i při jeho návratu a soudu.



Zdroj: katechismus / bostocatholic.org

Adorace – co to je?

Akolyta je liturgický služebník určený k asistenci při liturgických slavnostech. Kněží a jáhni tuto službu přijímají před vysvěcením. Laici mohou být trvale vysvěceni do služby akolyty prostřednictvím obřadu instalace a požehnání. Akolyta pomáhá celebrantovi při bohoslužbě nebo v průvodu, například zapaluje oltářní svíce. V některých křesťanských denominacích je akolyta každý, kdo vykonává obřadní povinnosti; v jiných je to osoba uvedená do určité liturgické služby, i když tyto povinnosti nevykonává. Pokud v této službě slouží mladí lidé, často se jim říká ministranti.



Zdroj: Wikipedia / thesacredheart.com

Akolyta – kdo je to?

Abulie je emoční porucha, která se projevuje slabostí vůle a výrazným snížením schopnosti rozhodovat se. V katolické morálce je považována za stav, který člověku zcela nebo částečně brání v rozhodování. Osoba postižená abulií si je vědoma své slabosti, ale není schopna ji překonat, což vede k nesouladné osobnosti. Charakteristickým projevem je nedostatek podnětů, které by člověka motivovaly k jednání. Tento stav může být spojen s duševními poruchami, jako je deprese (melancholie), a může postihnout osoby s různými chorobnými sklony, včetně závislostí nebo promiskuity.



Zdroj: knihydominikani.sk / catholicculture.org

Abulie – co to je?

Abstinence neboli půst je zdržení se určitých druhů jídla nebo pití jako akt sebezapření, obvykle zdržení se konzumace masa. Pro katolíky jsou oficiálními dny zdržení se masa Popeleční středa a Velký pátek.



Vnitřní pokání křesťana se však může projevovat nejrůznějšími způsoby. Písmo a církevní otcové zdůrazňují zejména tři formy:



<ul>
<li>půst,</li>



<li>modlitba,</li>



<li>almužna,</li>
</ul>



které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým.



Kromě úplného očištění, které přináší křest nebo mučednictví, uvádějí jako prostředky odpuštění hříchů snahu o smíření s bližním, slzy lítosti, starost o spásu bližních, přímluvu svatých a činnou lásku, která „přikrývá množství hříchů“ (1 Pt 4,8).



Kající období a dny v liturgickém roce, jako je postní doba a každý pátek na památku Pánovy smrti, jsou významnými momenty kající praxe církve. Tato období jsou zvláště vhodná pro duchovní cvičení, kající liturgické pobožnosti, poutě na znamení pokání, dobrovolné odříkání, jako je půst a almužna, a bratrské sdílení prostřednictvím skutků charity a misie.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Abstinence / půst – co to je?

Součástí svátosti pokání je formální prohlášení kněze, že hříchy kajícníka jsou odpuštěny &#8211; tzv. rozhřešení.



Svátosti Nového zákona ustanovil Ježíš Kristus. Je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, svátostný stav a manželství. Tyto svátosti se týkají všech etap a všech důležitých okamžiků křesťanského života: dávají vznik a růst, uzdravení a poslání životu víry křesťanů. V tom je jistá podobnost mezi etapami přirozeného života a etapami života duchovního. Od chvíle, kdy Kristus svěřil službu smíření svým apoštolům, biskupové, jejich nástupci a kněží, spolupracovníci biskupů, tuto službu vykonávají i nadále. Biskupové a kněží mají na základě svátosti svěcení moc odpouštět všechny hříchy „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.



Odpuštění hříchů smiřuje věřící s Bohem, ale také s církví. Biskup, viditelná hlava partikulární církve, je tedy od pradávna právem považován za toho, kdo má především moc a službu smíření: je správcem kázně pokání. Kněţí, jeho spolupracovníci, vykonávají tuto sluţbu v té míře, v jaké získali pravomoc (facultas) od svého biskupa (nebo od řeholního představeného) nebo od papeţe na základě církevního práva.



Navzdory těmto změnám, kterými disciplína a slavení této svátosti v průběhu staletí prošly, lze v nich rozeznat stejnou základní strukturu. Obsahuje dva stejně podstatné prvky:



<ul>
<li>Na jedné straně jsou to úkony osoby, která se pod vlivem Ducha svatého obrací (lítost, vyznání hříchů a zadostiučinění),</li>



<li>na druhé straně Boží působení skrze službu církve, která prostřednictvím biskupa a jeho kněží uděluje odpuštění hříchů ve jménu Ježíše Krista a určuje způsob zadostiučinění, modlí se také za hříšníka a činí s ním pokání.</li>
</ul>



Tímto způsobem je hříšník uzdraven a plně navrácen do církevního společenství.



Svátost pokání je stejně jako všechny svátosti liturgickým slavením (actio liturgica). Obvyklými součástmi slavení jsou:



<ul>
<li>pozdravení kněze a kněžské požehnání;</li>



<li>čtení Božího slova k osvícení svědomí a vzbuzení lítosti;</li>



<li>povzbuzení k lítosti;</li>



<li>zpověď, při níž se knězi přiznávají a vyznávají hříchy;</li>



<li>uložení a přijetí pokání;</li>



<li>kněžské rozhřešení (absoluce) &#8211; kněz ve jménu Krista a církve uděluje odpuštění hříchů prostřednictvím rozhřešení. Kněz vyslovuje slova: „Bůh, Otec milosrdenství, který smířil svět se sebou smrtí a vzkříšením svého Syna a poslal Ducha svatého na odpuštění hříchů, ať vám na přímluvu církve udělí odpuštění a pokoj. A já tě zbavuji tvých hříchů ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“</li>



<li>děkovná modlitba a propuštění s kněžským požehnáním.</li>
</ul>



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Rozhřešení – co to je?

Interrupce nebo potrat je úmyslné ukončení těhotenství usmrcením nenarozeného dítěte. Takový přímý potrat, prováděný buď jako cíl, nebo jako prostředek, je v příkrém rozporu s morálním zákonem. Církev již od prvního století učí, že každý uměle vyvolaný potrat je morálním zlem. Toto učení se nezměnilo a zůstává nezměněno. Přímý potrat, ať už je zamýšlen jako cíl nebo jako prostředek, je v závažném rozporu s mravním zákonem:



„Nezabiješ plod potratem, ani neusmrtíš novorozené dítě.“ To je v rozporu s morálním kodexem. „Bůh, Pán života, svěřil lidem vznešený úkol chránit život, který má být vykonáván způsobem hodným člověka. Život je proto třeba chránit s největší péčí již od početí; potrat a vražda novorozeného dítěte jsou odporné zločiny.“



Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn od okamžiku početí. Lidské bytosti musí být od prvního okamžiku její existence přiznána práva osoby, mezi něž patří i nedotknutelné právo každé nevinné bytosti na život. Formální spolupráce na potratu je těžkým hříchem a církev tento zločin proti lidskému životu trestá kanonickým trestem exkomunikace.



„Kdo způsobí potrat, k němuž skutečně dojde, upadá do exkomunikace uložené předchozím rozsudkem [excommunicatio latae sententiae],“ a to již samotným spácháním deliktu a za podmínek stanovených zákonem. Církev nemá v úmyslu zužovat oblast milosrdenství, ale zdůrazňuje závažnost spáchaného zločinu a nenapravitelnou škodu způsobenou nevinnému usmrcenému člověku, jeho rodičům a celé společnosti.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Potrat – co to je?

Je dobře známo, že kapucín ze San Giovanni Rotondo zažil těžké zkoušky, ale i mnoho humoru. Ne každý je známý svým úžasným smyslem pro humor tak jako on!



„Podívej se, kde ses to coural!“



Jeden muž odcestoval do San Giovanni Rotondo, aby se setkal s otcem Piem, ale bylo tam tolik lidí, že se s ním nesetkal a musel se vrátit domů. Když však opustil klášter, ucítil nádhernou vůni vycházející ze stigmat mnicha a cítil se osvěžený a plný nové síly.



O pár měsíců později ucítil stejnou příjemnou vůni při toulkách horami. Zastavil se, upadl do extáze a zhluboka vdechoval tu vůni. Když přišel k sobě, zjistil, že stojí těsně nad propastí. Kdyby se kvůli té vůni nezastavil, šel by přímo do ní.



Rozhodl se okamžitě jet zpět do San Giovanni Rotondo, aby otci Piovi poděkoval. Když dorazil do kláštera, otec Pio, který ho nikdy předtím neviděl, mu s úsměvem řekl: „Synu můj! Podívej se, kde ses to coural!“



Pod matrací



Žena trpěla strašlivými migrénami, až se rozhodla dát si pod polštář fotografii otce Pia, doufajíc, že bolest ustoupí. Trvalo to několik týdnů a bolest neustupovala. Nakonec, v opravdovém italském temperamentu, vykřikla: „Otče Pio! Když mě nechceš zbavit bolesti, dám tě za trest pod matraci!“



Po několika měsících odjela do San Giovanni Rotondo, aby se vyzpovídala otci Piovi. Sotva si klekla před zpovědnici, mnich se na ni přísně podíval, prudce vstal a zabouchl dveře zpovědnice. Žena byla v šoku. Po chvíli se dveře opět otevřely a otec Pio s úsměvem řekl: „To se ti nelíbilo, že? Mně se taky nelíbilo, že jsi mě dala pod matraci!“



Rada otce Pia



Argentinský kněz slyšel mnoho o radách otce Pia, a tak se rozhodl odcestovat do Itálie, aby od něj dostal duchovní vedení. Když dorazil, vyzpovídal se otci Piovi, ale vrátil se domů bez jakékoli rady.



Byl zklamaný a říkal: „Nechápu, proč mi otec Pio nic neřekl. Jel jsem kvůli němu až z Argentiny! Koneckonců, on čte ve svědomí každého člověka a věděl, že chci radu!“



Stěžoval si tak dlouho, až se ho jeho farníci zeptali: „Otče, jste si jistý, že vám otec Pio nic neřekl? Možná udělal nějaké zvláštní gesto?“



Kněz si nakonec vzpomněl, že ho otec Pio požehnal velmi pomalu, až měl pocit, že to nikdy neskončí.



„To je ta rada!“ vykřikli farníci. „Když nám žehnáte vy, Otče, děláte to tak rychle, že to ani nevypadá jako kříž.“ Kněz byl potěšen. Nakonec dostal vedení, o které žádal – velmi originálním způsobem.



Strážce a zloději



V jedné římské čtvrti řádili zloději. Jeden z obyvatel se bál opustit svůj dům kvůli cestě za otcem Piem. Nakonec se rozhodl jet, ale předtím se modlil: „Otče, jedu za tebou, ale ty se mi postarej o dům…“



V San Giovanni Rotondo se vyzpovídal otci Piovi. Druhý den se k němu přiblížil a chtěl ho pozdravit, ale otec Pio mu řekl: „Ještě jsi tady? Potím se, jak držím tvé dveře!“



Muž se vrátil domů a zjistil, že se zloději pokusili vloupat dovnitř a poškodili zámek – ale nic nechybělo.



Bota



Muž trpěl hroznými bolestmi zubů. Jeho manželka mu řekla: „Proč se nepomodlíš k otci Piovi, aby ti pomohl? Máš tady jeho obrázek, modli se.“ Muž rozzlobeně řekl: „Mám takovou bolest a mám se jen modlit?“ Vzal botu a hodil ji silou po obrázku otce Pia.



O několik měsíců později se ho manželce podařilo přesvědčit, aby jel za otcem Piem. Když se vyzpovídal a přiznal všechny své hříchy, otec Pio se ho zeptal: „Na nic dalšího si nevzpomínáš?“ „Ne,“ odpověděl muž. „Opravdu? A co ta bota, kterou jsi mi hodil do obličeje?“



Velké, velké požehnání



Duchovní dcera otce Pia zůstala tři týdny v San Giovanni Rotondo. Nechtěla odjet do Švýcarska bez zpovědi, ale nemohla se k němu dostat. Byla velmi smutná. Vzpomněla si však, že otec Pio každý den žehná věřícím z okna své cely.



Rozhodla se, že před odjezdem aspoň dostane požehnání. Cestou si stále opakovala: „Chci velké, velké požehnání pro sebe.“ Když dorazila, lidé už odcházeli, otec Pio už požehnal a mával kapesníkem z okna.



Skupina žen jí řekla, že už nemá cenu čekat. Ale žena si klekla na zem a dál si opakovala: „Chci jen velké, velké požehnání.“



Po několika minutách se okno znovu otevřelo a otec Pio požehnal věřícím – tentokrát mával prostěradlem místo kapesníku. Všichni se začali smát. Jedna žena řekla: „Otec Pio je blázen!“ Ale duchovní dcera se rozplakala, protože věděla, že to „velké, velké požehnání“ bylo jen pro ni.



Myslíš, že si ji vezmu já?



Otec Pio sloužil svatební mši. Když přišel rozhodující okamžik, ženich nebyl schopen říct „ano“ – byl přemožen emocemi.



Otec Pio chvíli čekal, usmíval se a snažil se ho povzbudit. Když ale nic nezabíralo, nahlas řekl: „Tak už řekni ano. Nebo si myslíš, že si ji vezmu já?“

Zázraky otce Pia, které pohladí duši

Askeze je duchovní úsilí nebo praxe zaměřená na dosažení ctnosti a křesťanské dokonalosti. Slovo pochází z řeckého „askesis“, což znamená cvičení nebo trénink a původně se používalo v souvislosti s atletickým tréninkem. První křesťané toto slovo převzali pro označení duchovních cvičení, která praktikovali, aby posílili své ctnosti.



Askeze zahrnuje různé formy sebezáporu a pokání, které mají jednotlivci pomoci ovládnout jeho tělesné touhy a vášně, aby žil v souladu s duchem. Askeze by však neměla být zaměňována s přísností nebo nadměrným tělesným pokáním. Pravá askeze se zaměřuje na vnitřní růst a duchovní sílu, nikoli pouze na vnější projevy pokání.



V kontextu křesťanské teologie je askeze nezbytná pro duchovní pokrok a dosažení křesťanské dokonalosti. Zahrnuje praktikování duchovních a morálních cvičení, která vedou k osvojení ctností a posílení vlády vůle nad vlastním jednáním. Tímto způsobem askeze pomáhá jednotlivci růst ve víře a duchovní zralosti.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org / katechismus

Askeze – co to je?

Svatý Pius V., svatý papeži a neúnavný reformátore, oroduj za nás v našem úsilí žít věrně, disciplinovaně a pokorně. Přimlouvej se za nás, abychom rostli v úctě ke svátostem, vytrvali v pravdě a zůstali odvážní při obraně víry. Kéž stejně jako ty nacházíme sílu v modlitbě a radost ze služby Božímu lidu. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Piu V.

Papež svatý Pius V. se narodil jako Antonio Ghislieri v roce 1504 v italském Bosku. Vyrůstal ve skromných poměrech, v patnácti letech vstoupil do dominikánského řádu a byl známý svou hlubokou zbožností, láskou k prostotě a oddaností pravdě. V církvi postupně stoupal a nakonec byl v roce 1566, v době velkých otřesů po protestantské reformaci, zvolen papežem. Jako papež provedl reformy tridentského koncilu, standardizoval římský misál a breviář a pracoval na očistě a obnově kléru i laiků. Prosazoval také růženec, vedl křesťanskou alianci, která porazila osmanské loďstvo v bitvě u Lepanta, a po celou dobu svého pontifikátu byl vzorem osobní svatosti. Papež svatý Pius V. zemřel v roce 1572 a byl kanonizován v roce 1712.



Praktické lekce:



Lekce 1: Udržujte svůj modlitební život strukturovaný: Pius V. standardizoval liturgii, aby vnesl do církve jasnost a jednotu. Vytvoření konzistentní modlitební rutiny v každodenním životě, jako jsou ranní oběti, růženec nebo noční modlitba, může ukotvit váš den a udržet vás soustředěné na Boha.



Lekce 2: Stůjte pevně ve svém přesvědčení: Při prosazování reformy čelil odporu, ale neustoupil. V moderním životě, ať už prosazujete své hodnoty v práci, nebo děláte morální rozhodnutí, která nejsou populární, nám jeho příklad připomíná, že máme stát pevně a čestně.



Lekce 3: Zjednodušujte a sloužte: Pius V. žil jednoduše a zůstal skromný, přestože zastával nejvyšší církevní úřad. Zvolte si jednoduchost, kde můžete &#8211; ukliďte si domov, trávte méně času u obrazovek nebo se dobrovolně věnujte druhým, místo abyste se neustále zabývali materiálními záležitostmi.

Papež svatý Pius V. – životopis

Přečtěte si zamyšlení Maury Roan McKeeganové o tom, proč je důležité učit děti odpouštět.



Neboť jestliže odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí i vám váš nebeský Otec. Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše hříchy. (Mt 6,14–15)



Když přemýšlíme o tom, jak se dostat do nebe, mnohé napadne důležitost pokání. Víme, že musíme říct: „Je mi to líto,“ a učíme to i děti. Někdy se ale při zdůrazňování pokání zapomíná na druhou stranu – odpuštění. Jak nám připomíná evangelium, nestačí litovat jen své vlastní hříchy – máme také odpouštět druhým, pokud chceme, aby Bůh odpustil nám. A protože milujeme své děti a chceme jim zajistit nebe, musíme je nejen naučit lítosti, ale také odpuštění.



Jak pomáháme dětem naučit se odpouštět? Učíme je zavázat si tkaničky, obléknout tričko nebo si vyčistit zuby – tyto praktické lekce mají jasné kroky. Jakmile se je naučí, nemusíme je učit znovu. Ale odpuštění? To je nekončící proces. I my dospělí se znovu a znovu učíme odpouštět. Je to lekce na celý život.



Existují určité konkrétní věci, které dětem mohou pomoci naučit se odpouštět. Mezi nimi je i svátost smíření. Nic nám neposkytne lepší pochopení milosrdenství než skutečný účinek milosti v našich životech. A kromě svátostné milosti existuje i několik dalších nápadů:



<h3 class="wp-block-heading">1. Učte děti říkat: „Odpouštím ti,“ když někdo řekne: „Je mi to líto.“</h3>



Na slovech záleží. Ježíš je Boží Slovo – a my máme možnost Ho napodobovat slovy, která říkáme. Naše kultura zdůrazňuje výrazy jako „prosím“ nebo „děkuji“, ale už méně se učíme správně odpovídat. Když někdo řekne „děkuji“, odpovědi bývají „v pohodě“, „jo“, „OK“, „hmmm“. Ale tyto odpovědi nenesou stejný význam jako třeba „nemáš zač“ nebo „rádo se stalo“.



Podobně je to i s omluvami. Když někdo řekne: „Je mi to líto,“ často slyšíme odpověď typu „to je v pořádku“ nebo jen pokývnutí hlavou. Ale často chybí odpověď, která znamená nejvíc: „Odpouštím ti.“ Žádná jiná odpověď nemá tak hluboký význam jako tato dvě slova. Je to jednoduchá, ale silná fráze – mocná lekce pro děti, aby říkaly: „Odpouštím ti,“ když někdo projeví lítost.



Nemůžeme je však nutit, aby říkaly něco, čemu samy nevěří (nebo abychom je nutili lhát), takže nakonec je to na nich. Ale můžeme je povzbuzovat a vysvětlovat jim, proč jsou pokání a odpuštění důležité. Můžeme s nimi sdílet Ježíšova slova o odpuštění a modlit se, aby se naučily odpouštět. Můžeme jim říct, že to nebude vždy snadné, ale že když to udělají upřímně, vyhrají boj proti nepříteli duší. A časem překonají pokušení odmítnout odpuštění a vysloví slova, která je těžké říct. Sami můžeme tato slova používat jako vzor pro děti i ostatní, kdykoli se naskytne příležitost.



<h3 class="wp-block-heading">2. Dejte jim druhou šanci (třetí, čtvrtou nebo sedmdesátou sedmou)</h3>



Před několika měsíci jsem seděla s dětmi na mši za jednou maminkou, která tam byla se svými dětmi. Byla očividně unavená a podrážděná chováním svého nejmladšího syna. V jednu chvíli ho pokárala, že lezl po lavici, a řekla mu, že po mši nedostane koblihu. „Prosím, mami,“ zašeptal zoufale, „prosím, budu už hodný! Prosím!“ Očividně litoval, ale jeho matka zůstala tvrdá. Řekla, že už nemá šanci, protože se choval příliš zle.



Nechtěla jsem je poslouchat – raději bych se soustředila na oltář – ale tahle scéna se odehrávala přímo přede mnou. Nechci tu maminku soudit – vím, jaké to je být vyčerpaná a podrážděná. Ale z pohledu třetí osoby – dítě se nechovalo tak hrozně, jen dětinsky – a myslím, že by bylo šťastnější, kdyby mu odpustila a dala druhou šanci. V duchu jsem jí říkala: „Dej mu ještě šanci!“ Nejen kvůli dítěti – ale i kvůli sobě. Mohla najít větší pokoj v milosrdenství než ve zlosti. Bůh nám dává znovu a znovu příležitost napravit se po tom, co jsme Ho zranili. A stejně tak i my můžeme prokazovat toto milosrdenství svým dětem – obzvlášť během mše, kde je tak důležité učit se pozitivním emocím.



U nás doma, když dám dítěti druhou šanci, často řeknu něco jako: „No, protože je neděle, den milosrdenství, smiluji se nad tebou a dám ti druhou šanci.“ Nebo: „Bůh je k nám vždycky milosrdný, proto i já ti ukážu stejné milosrdenství.“ Jedno z mých mladších dětí se podle toho naučilo říkat: „Dáš mi další šanci, když je dnes den milosrdenství?“ A vždycky se pak na sebe usmějeme. Když necháme odpuštění a milosrdenství volně plynout, všechno jde snáz. (A děti tak budou vyrůstat s vědomím, že i ony mají být lepší.)



<h3 class="wp-block-heading">3. Nechte je odpouštět druhým</h3>



Důležité je vědět, že děti se učí nejen tím, co říkáme, ale ještě více tím, co děláme. Možná nemáme často šanci ukázat dětem, jak odpouštíme velké urážky – ale život nám dává mnoho příležitostí ukázat jim, jak odpouštíme v malých věcech.



Před několika měsíci jsem jela s dětmi v autě, když jeden řidič udělal nebezpečný manévr a mohl způsobit nehodu. Auto jsem naštěstí zvládla, ale naštvaně jsem poznamenala, že ten řidič „je idiot“. Uprostřed hněvu na člověka, který nás ohrozil, mi Duch Svatý připomněl, že je to příležitost ukázat dětem lepší reakci. Zhluboka jsem se nadechla a řekla něco jako: „Jsem opravdu naštvaná, že nás ohrozil, ale neměla jsem ho tak nazvat. Co jsem měla udělat, je modlit se za něj. Tak to teď udělám. Pane, prosím, pomoz tomu člověku být lepším řidičem. Odpouštím mu a prosím tě, ať ho i ostatní ochráníš na cestách.“



Ne vždycky to zvládnu, ale když se naskytne příležitost, můžu říct, že děti opravdu vnímají, co říkáte. Když je na vás pokladník v obchodě hrubý, když vás někdo předběhne ve frontě, nebo když vám přítel řekne něco bolestivého – všechny tyto těžké chvíle se mohou stát vzpomínkami, které si děti odnesou. A když zareagujeme správně, pomůže jim to jednou odpouštět i ve vlastním životě.



Pokud se děti naučí od nás říkat: „Odpouštím ti,“ dávat druhou šanci, odpouštět a modlit se za ty, kdo je zranili, pak mohou šířit toto světlo dál. Každé úsilí, kterým přinášíme odpuštění druhým, nese ovoce – nejen v přítomnosti, ale i pro budoucí generace. Každý z nás se musí snažit odpouštět křivdy a modlit se, aby i nám Bůh odpustil ty naše.



Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i vám odpustil Bůh v Kristu!

Kategorie