Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Askeze je duchovní úsilí nebo praxe zaměřená na dosažení ctnosti a křesťanské dokonalosti. Slovo pochází z řeckého „askesis“, což znamená cvičení nebo trénink a původně se používalo v souvislosti s atletickým tréninkem. První křesťané toto slovo převzali pro označení duchovních cvičení, která praktikovali, aby posílili své ctnosti.



Askeze zahrnuje různé formy sebezáporu a pokání, které mají jednotlivci pomoci ovládnout jeho tělesné touhy a vášně, aby žil v souladu s duchem. Askeze by však neměla být zaměňována s přísností nebo nadměrným tělesným pokáním. Pravá askeze se zaměřuje na vnitřní růst a duchovní sílu, nikoli pouze na vnější projevy pokání.



V kontextu křesťanské teologie je askeze nezbytná pro duchovní pokrok a dosažení křesťanské dokonalosti. Zahrnuje praktikování duchovních a morálních cvičení, která vedou k osvojení ctností a posílení vlády vůle nad vlastním jednáním. Tímto způsobem askeze pomáhá jednotlivci růst ve víře a duchovní zralosti.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org / katechismus

Askeze – co to je?

Apokalypsa, nazývaná také Zjevení svatého Jana, je poslední kniha Nového zákona, která je tradičně připisována apoštolu Janovi. Tato kniha je bohatá na symboly, alegorie a obrazy a nabízí prorocký vhled do budoucnosti, včetně mnoha zkoušek, kterým budou Kristovi následovníci čelit, a jejich konečného vítězství nad Satanem a silami Antikrista.



Hlavním účelem Apokalypsy bylo povzbudit pronásledované křesťany v době, kdy byla církev pod velkým útlakem. Kniha předpovídá pád Říma a konečné vítězství Krista a jeho Církve, a poskytuje tak věřícím naději a útěchu.



Kromě prorockých předpovědí utrpení a triumfu popisuje Apokalypsa také slávu nebeského Jeruzaléma, který představuje konečný cíl a odměnu pro věřící. Tato eschatologická vize poskytuje pohled na konečné shledání lidí s Bohem v nebeském království.



Pro Apokalypsu jsou charakteristické chvalozpěvy, které odrážejí nebeskou liturgii, a jejím obsahem je i přímluva „svědků“, kteří byli zabiti pro své svědectví o Ježíši. Církev na zemi se v těchto chválách a prosbách sjednocuje a vyjadřuje víru a naději i uprostřed zkoušek.



Etymologicky pochází slovo „apokalypsa“ z řeckého „apokalypsis“, což znamená „odhalení“ nebo „zjevení“. Ačkoli je Apokalypsa křesťanským dílem, patří do širší kategorie literatury, která se zabývá eschatologickými tématy a byla oblíbená mezi Židy v prvním století před Kristem a po něm.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org / katechismus

Apokalypsa – co to je?

Zvěstování je biblická událost, při níž anděl Gabriel navštíví Pannu Marii a oznámí jí, že se stane matkou Spasitele, Ježíše Krista. Tento okamžik je významný nejen v rámci biblických vyprávění, ale také v křesťanské tradici, protože symbolizuje počátek Vtělení a vykoupení lidstva.



Proroctví ze Starého zákona předpovídala příchod Mesiáše a nový příchod Ducha, který se při Zvěstování naplňuje. Prorok Izaiáš hlásá, že Bůh připravuje něco nového a toto nové se stává skutečností v osobě Ježíše Krista a jeho Ducha.



Zvěstování je jedním z klíčových svátků liturgického roku, konkrétně cyklu svátků tajemství Vtělení. Spolu s Narozením Páně a Zjevením Páně označuje Zvěstování počátek naší spásy a umožňuje věřícím účastnit se prvních plodů velikonočního tajemství.



Svátek Zvěstování se slaví 25. března, devět měsíců před Vánocemi, aby se shodoval s datem narození Ježíše Krista. První zmínky o tomto svátku pocházejí z pátého století a v současné liturgii má status svátku Panny Marie.



Zdroj: catholicculture.org / stboniface-lunenburg.org / carm.org / katechismus

Zvěstování – co to je?

Antikrist je hlavním nepřítelem Krista a křesťanské víry, jehož identita a jednání jsou popsány v Novém zákoně, zejména v listech svatého Jana. V těchto listech je Antikrist definován jako ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus, a odmítá Otce i Syna. Svatý Jan varuje před několika Antikristy, kteří již ve světě působí, ale zároveň hovoří o jednom hlavním Antikristu, který má přijít.



Bible se o Antikristu nepřímo zmiňuje i na dalších místech, například v Apokalypse a v listech svatého Pavla. Ve Zjevení svatého Jana je Antikrist často ztotožňován s různými symbolickými postavami, jako je „šelma se sedmi hlavami a deseti rohy“ nebo „rudý drak“. Svatý Pavel ve 2. listu Tesalonickým popisuje Antikrista jako „člověka hříchu“, který se usídlí v Božím chrámu, bude se vydávat za Boha a z moci Satana bude konat klamné zázraky.



Antikrist byl v historii spojován s různými osobami a hnutími, jako byl císař Caligula, Šimon Mág, císař Nero a ariánství. Katolická tradice jej však nevidí pouze symbolicky, ale jako skutečnou osobu, která se postaví proti Kristu a bude působit v „posledních časech“.



Etymologicky slovo „antichristos“ znamená „proti Kristu“ nebo „náhradník Krista“, což naznačuje, že jde o někoho, kdo se snaží zaujmout Kristovo místo nebo se mu podobá mocí a vzhledem, ale je jeho nepřítelem.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org

Antikrist – kdo je to?

Anulace je úřední prohlášení příslušného orgánu, že předchozí právní úkon nebo smlouva byly ze zákonem stanovených důvodů neplatné, a tudíž nicotné. V církevním právu se tento pojem nejčastěji vztahuje na manželské smlouvy, u nichž má církev pravomoc rozhodovat o jejich platnosti.



Konkrétně v případě manželství neplatnost znamená, že manželství bylo neplatné od samého počátku, protože chyběly určité podstatné podmínky, jako je plné vědomí a souhlas obou stran, svoboda od násilí nebo vážné obavy nebo jiný nezbytný faktor. Anulace manželství neznamená, že manželství existovalo a následně bylo zrušeno, ale že nikdy nebylo platné.



Děti z takového „domnělého“ manželství jsou považovány za legitimní, i když se později zjistí, že manželství bylo neplatné. Anulaci uděluje církevní soud a katolíci, kteří se rozvádějí, musí nejprve od církve získat prohlášení manželství za neplatné, aby mohli uzavřít nový sňatek podle církevního práva.



Zdroj: catholicculture.org / carm.org / bbc.com / bostoncatholic.org / stboniface-lunenburg.org / usccb.org

Anulace – co to je?

Ampule je nádoba se dvěma uchy, která se používá k uchovávání posvátných olejů nebo pohřebních mastí. Ampule s křesťanskými symboly nebo obrazy svatých se často nacházely v katakombách. Ve středověku je poutníci nosili naplněné olejem z lamp svatyní mučedníků. Některé z ampulí, známé jako „krevní ampule“, obsahovaly tmavě červenou usazeninu, což zpočátku vedlo k teorii, že se jedná o zbytky krve mučedníka, ačkoli pozdější výzkumy ukázaly, že usazenina nemusela být krví. Ampulky mohly sloužit i k jiným účelům, včetně uchovávání svěcené vody nebo vína, a často byly považovány za relikvie s posvátným významem.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org

Ampule – co to je?

Amfora je vysoká nádoba se dvěma uchy, obvykle hliněná, která se používá k uchovávání vína pro eucharistickou oběť. Často byla označena křesťanskými symboly, o čemž svědčí nálezy v katakombách, jako jsou kresby holubic, olivových ratolestí a monogram Krista. Tyto nádoby měly různé využití, zejména k uchovávání vína, a v různých katakombách a muzeích v Římě bylo nalezeno mnoho fragmentů s křesťanskými nápisy.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org

Amfora – co to je?

Amen je slavnostní modlitební potvrzení, které křesťané převzali ze synagogy a které se používá v liturgii a biblických textech. Ve Starém zákoně se používá k vyjádření souhlasu nebo potvrzení slov jiné osoby, zatímco v Novém zákoně ho často používá Kristus, aby zdůraznil pravdivost svých výroků. Etymologicky pochází z hebrejského „aman“, což znamená „potvrdit“ nebo „posílit“. Amen se používá na konci modliteb, doxologií nebo jako závěrečná formule a symbolizuje souhlas a potvrzení víry věřících.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org

Amen – co to je?

Oltářní zábradlí je obvykle konstrukce ze dřeva, mramoru nebo kovu, sestávající z vodorovné tyče podepřené svislými sloupky, která bývá zpravidla zdobená. Jeho hlavní funkcí je oddělit svatyni od zbytku kostela. Toto zábradlí také slouží jako místo pro přijímání Eucharistie, když je podávána klečícím věřícím.



Podle předpisů Rituale Romanum (tit. iv, cap. ii, n. I) se před věřící, kteří přijímají svaté přijímání, pokládá čistá bílá látka z jemného plátna. Tato tkanina slouží jako druh korporálu k zachycení případných částeček hostie. Tkanina se upevňuje na straně svatyně a při používání se přehodí přes horní část zábradlí. Měla by pokrývat celou jeho délku a být dostatečně široká, aby ji přijímající mohli držet pod bradou.



Alternativou k této látce může být pozlacená patena s držadlem nebo větší palla na kalich. Důležité je, že konsekrovaná patena se pro tento účel nesmí dát do rukou laikům.



Zdroj: newadvent.org / catholicculture.org

Zábradlí kolem oltáře – co to je?

Ministrant je služebník u oltáře během mše, nešpor a dalších liturgických obřadů. Říká se mu také „akolyta“ a patří do laické služby. 



Slovo ministrant pochází z latinského slova „ministrare“, což znamená „sloužit u stolu“. Ministranti jsou tedy ti, kteří „slouží u oltáře Páně“.



Historicky se služba ministrantů ukázala jako velmi potřebná v počátcích církve. V této roli se nejlépe osvědčili mladí, poctiví a ochotní chlapci, kteří z celého srdce milovali Pána Boha. I když čelili pronásledování, mnozí se této služby ujali. Jejich činnost zahrnovala přijímání darů od věřících, hlídání vchodových dveří a další služby, které často zahrnovaly dobrodružné a zodpovědné úkoly.



Zpočátku byli ministranti oblečeni jako ostatní lidé, ale časem i oni dostali slavnostní oděv, aby zdůraznili svou důležitou roli při slavení mše. Byli vybíráni z lidu jako vyslanci určení na pomoc knězi. Být ministrantem bylo velké vyznamenání a ministrant měl být svým životem a chováním příkladem pro ostatní.



Zdroj: catholicculture.org / stboniface-lunenburg.org / dvorniky.fara.sk

Ministrant – kdo je to?

Aleluja je hebrejský výraz, který znamená „chvalte Jahveho“ (Boha). Pochází z hebrejského „haleluja“, což znamená chválit toho, který je (Bůh). Tento starobylý liturgický výraz se používá k oslavě Boha zejména v žalmech. Nyní je součástí Božského oficia a eucharistické liturgie. 



Aleluja je nejznámější ve velikonočním hymnu a ve verši Aleluja, který se zpívá při mši svaté. Po druhém čtení ve mši následuje Aleluja, která připravuje shromáždění na evangelium. 



Zdroj: catholicculture.org / bostoncatholic.org

Aleluja – co to je?

Je dobře známo, že kapucín ze San Giovanni Rotondo zažil těžké zkoušky, ale i mnoho humoru. Ne každý je známý svým úžasným smyslem pro humor tak jako on!



„Podívej se, kde ses to coural!“



Jeden muž odcestoval do San Giovanni Rotondo, aby se setkal s otcem Piem, ale bylo tam tolik lidí, že se s ním nesetkal a musel se vrátit domů. Když však opustil klášter, ucítil nádhernou vůni vycházející ze stigmat mnicha a cítil se osvěžený a plný nové síly.



O pár měsíců později ucítil stejnou příjemnou vůni při toulkách horami. Zastavil se, upadl do extáze a zhluboka vdechoval tu vůni. Když přišel k sobě, zjistil, že stojí těsně nad propastí. Kdyby se kvůli té vůni nezastavil, šel by přímo do ní.



Rozhodl se okamžitě jet zpět do San Giovanni Rotondo, aby otci Piovi poděkoval. Když dorazil do kláštera, otec Pio, který ho nikdy předtím neviděl, mu s úsměvem řekl: „Synu můj! Podívej se, kde ses to coural!“



Pod matrací



Žena trpěla strašlivými migrénami, až se rozhodla dát si pod polštář fotografii otce Pia, doufajíc, že bolest ustoupí. Trvalo to několik týdnů a bolest neustupovala. Nakonec, v opravdovém italském temperamentu, vykřikla: „Otče Pio! Když mě nechceš zbavit bolesti, dám tě za trest pod matraci!“



Po několika měsících odjela do San Giovanni Rotondo, aby se vyzpovídala otci Piovi. Sotva si klekla před zpovědnici, mnich se na ni přísně podíval, prudce vstal a zabouchl dveře zpovědnice. Žena byla v šoku. Po chvíli se dveře opět otevřely a otec Pio s úsměvem řekl: „To se ti nelíbilo, že? Mně se taky nelíbilo, že jsi mě dala pod matraci!“



Rada otce Pia



Argentinský kněz slyšel mnoho o radách otce Pia, a tak se rozhodl odcestovat do Itálie, aby od něj dostal duchovní vedení. Když dorazil, vyzpovídal se otci Piovi, ale vrátil se domů bez jakékoli rady.



Byl zklamaný a říkal: „Nechápu, proč mi otec Pio nic neřekl. Jel jsem kvůli němu až z Argentiny! Koneckonců, on čte ve svědomí každého člověka a věděl, že chci radu!“



Stěžoval si tak dlouho, až se ho jeho farníci zeptali: „Otče, jste si jistý, že vám otec Pio nic neřekl? Možná udělal nějaké zvláštní gesto?“



Kněz si nakonec vzpomněl, že ho otec Pio požehnal velmi pomalu, až měl pocit, že to nikdy neskončí.



„To je ta rada!“ vykřikli farníci. „Když nám žehnáte vy, Otče, děláte to tak rychle, že to ani nevypadá jako kříž.“ Kněz byl potěšen. Nakonec dostal vedení, o které žádal – velmi originálním způsobem.



Strážce a zloději



V jedné římské čtvrti řádili zloději. Jeden z obyvatel se bál opustit svůj dům kvůli cestě za otcem Piem. Nakonec se rozhodl jet, ale předtím se modlil: „Otče, jedu za tebou, ale ty se mi postarej o dům…“



V San Giovanni Rotondo se vyzpovídal otci Piovi. Druhý den se k němu přiblížil a chtěl ho pozdravit, ale otec Pio mu řekl: „Ještě jsi tady? Potím se, jak držím tvé dveře!“



Muž se vrátil domů a zjistil, že se zloději pokusili vloupat dovnitř a poškodili zámek – ale nic nechybělo.



Bota



Muž trpěl hroznými bolestmi zubů. Jeho manželka mu řekla: „Proč se nepomodlíš k otci Piovi, aby ti pomohl? Máš tady jeho obrázek, modli se.“ Muž rozzlobeně řekl: „Mám takovou bolest a mám se jen modlit?“ Vzal botu a hodil ji silou po obrázku otce Pia.



O několik měsíců později se ho manželce podařilo přesvědčit, aby jel za otcem Piem. Když se vyzpovídal a přiznal všechny své hříchy, otec Pio se ho zeptal: „Na nic dalšího si nevzpomínáš?“ „Ne,“ odpověděl muž. „Opravdu? A co ta bota, kterou jsi mi hodil do obličeje?“



Velké, velké požehnání



Duchovní dcera otce Pia zůstala tři týdny v San Giovanni Rotondo. Nechtěla odjet do Švýcarska bez zpovědi, ale nemohla se k němu dostat. Byla velmi smutná. Vzpomněla si však, že otec Pio každý den žehná věřícím z okna své cely.



Rozhodla se, že před odjezdem aspoň dostane požehnání. Cestou si stále opakovala: „Chci velké, velké požehnání pro sebe.“ Když dorazila, lidé už odcházeli, otec Pio už požehnal a mával kapesníkem z okna.



Skupina žen jí řekla, že už nemá cenu čekat. Ale žena si klekla na zem a dál si opakovala: „Chci jen velké, velké požehnání.“



Po několika minutách se okno znovu otevřelo a otec Pio požehnal věřícím – tentokrát mával prostěradlem místo kapesníku. Všichni se začali smát. Jedna žena řekla: „Otec Pio je blázen!“ Ale duchovní dcera se rozplakala, protože věděla, že to „velké, velké požehnání“ bylo jen pro ni.



Myslíš, že si ji vezmu já?



Otec Pio sloužil svatební mši. Když přišel rozhodující okamžik, ženich nebyl schopen říct „ano“ – byl přemožen emocemi.



Otec Pio chvíli čekal, usmíval se a snažil se ho povzbudit. Když ale nic nezabíralo, nahlas řekl: „Tak už řekni ano. Nebo si myslíš, že si ji vezmu já?“

Zázraky otce Pia, které pohladí duši

Svatý Pius V., svatý papeži a neúnavný reformátore, oroduj za nás v našem úsilí žít věrně, disciplinovaně a pokorně. Přimlouvej se za nás, abychom rostli v úctě ke svátostem, vytrvali v pravdě a zůstali odvážní při obraně víry. Kéž stejně jako ty nacházíme sílu v modlitbě a radost ze služby Božímu lidu. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Piu V.

Papež svatý Pius V. se narodil jako Antonio Ghislieri v roce 1504 v italském Bosku. Vyrůstal ve skromných poměrech, v patnácti letech vstoupil do dominikánského řádu a byl známý svou hlubokou zbožností, láskou k prostotě a oddaností pravdě. V církvi postupně stoupal a nakonec byl v roce 1566, v době velkých otřesů po protestantské reformaci, zvolen papežem. Jako papež provedl reformy tridentského koncilu, standardizoval římský misál a breviář a pracoval na očistě a obnově kléru i laiků. Prosazoval také růženec, vedl křesťanskou alianci, která porazila osmanské loďstvo v bitvě u Lepanta, a po celou dobu svého pontifikátu byl vzorem osobní svatosti. Papež svatý Pius V. zemřel v roce 1572 a byl kanonizován v roce 1712.



Praktické lekce:



Lekce 1: Udržujte svůj modlitební život strukturovaný: Pius V. standardizoval liturgii, aby vnesl do církve jasnost a jednotu. Vytvoření konzistentní modlitební rutiny v každodenním životě, jako jsou ranní oběti, růženec nebo noční modlitba, může ukotvit váš den a udržet vás soustředěné na Boha.



Lekce 2: Stůjte pevně ve svém přesvědčení: Při prosazování reformy čelil odporu, ale neustoupil. V moderním životě, ať už prosazujete své hodnoty v práci, nebo děláte morální rozhodnutí, která nejsou populární, nám jeho příklad připomíná, že máme stát pevně a čestně.



Lekce 3: Zjednodušujte a sloužte: Pius V. žil jednoduše a zůstal skromný, přestože zastával nejvyšší církevní úřad. Zvolte si jednoduchost, kde můžete &#8211; ukliďte si domov, trávte méně času u obrazovek nebo se dobrovolně věnujte druhým, místo abyste se neustále zabývali materiálními záležitostmi.

Papež svatý Pius V. – životopis

Přečtěte si zamyšlení Maury Roan McKeeganové o tom, proč je důležité učit děti odpouštět.



Neboť jestliže odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí i vám váš nebeský Otec. Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše hříchy. (Mt 6,14–15)



Když přemýšlíme o tom, jak se dostat do nebe, mnohé napadne důležitost pokání. Víme, že musíme říct: „Je mi to líto,“ a učíme to i děti. Někdy se ale při zdůrazňování pokání zapomíná na druhou stranu – odpuštění. Jak nám připomíná evangelium, nestačí litovat jen své vlastní hříchy – máme také odpouštět druhým, pokud chceme, aby Bůh odpustil nám. A protože milujeme své děti a chceme jim zajistit nebe, musíme je nejen naučit lítosti, ale také odpuštění.



Jak pomáháme dětem naučit se odpouštět? Učíme je zavázat si tkaničky, obléknout tričko nebo si vyčistit zuby – tyto praktické lekce mají jasné kroky. Jakmile se je naučí, nemusíme je učit znovu. Ale odpuštění? To je nekončící proces. I my dospělí se znovu a znovu učíme odpouštět. Je to lekce na celý život.



Existují určité konkrétní věci, které dětem mohou pomoci naučit se odpouštět. Mezi nimi je i svátost smíření. Nic nám neposkytne lepší pochopení milosrdenství než skutečný účinek milosti v našich životech. A kromě svátostné milosti existuje i několik dalších nápadů:



<h3 class="wp-block-heading">1. Učte děti říkat: „Odpouštím ti,“ když někdo řekne: „Je mi to líto.“</h3>



Na slovech záleží. Ježíš je Boží Slovo – a my máme možnost Ho napodobovat slovy, která říkáme. Naše kultura zdůrazňuje výrazy jako „prosím“ nebo „děkuji“, ale už méně se učíme správně odpovídat. Když někdo řekne „děkuji“, odpovědi bývají „v pohodě“, „jo“, „OK“, „hmmm“. Ale tyto odpovědi nenesou stejný význam jako třeba „nemáš zač“ nebo „rádo se stalo“.



Podobně je to i s omluvami. Když někdo řekne: „Je mi to líto,“ často slyšíme odpověď typu „to je v pořádku“ nebo jen pokývnutí hlavou. Ale často chybí odpověď, která znamená nejvíc: „Odpouštím ti.“ Žádná jiná odpověď nemá tak hluboký význam jako tato dvě slova. Je to jednoduchá, ale silná fráze – mocná lekce pro děti, aby říkaly: „Odpouštím ti,“ když někdo projeví lítost.



Nemůžeme je však nutit, aby říkaly něco, čemu samy nevěří (nebo abychom je nutili lhát), takže nakonec je to na nich. Ale můžeme je povzbuzovat a vysvětlovat jim, proč jsou pokání a odpuštění důležité. Můžeme s nimi sdílet Ježíšova slova o odpuštění a modlit se, aby se naučily odpouštět. Můžeme jim říct, že to nebude vždy snadné, ale že když to udělají upřímně, vyhrají boj proti nepříteli duší. A časem překonají pokušení odmítnout odpuštění a vysloví slova, která je těžké říct. Sami můžeme tato slova používat jako vzor pro děti i ostatní, kdykoli se naskytne příležitost.



<h3 class="wp-block-heading">2. Dejte jim druhou šanci (třetí, čtvrtou nebo sedmdesátou sedmou)</h3>



Před několika měsíci jsem seděla s dětmi na mši za jednou maminkou, která tam byla se svými dětmi. Byla očividně unavená a podrážděná chováním svého nejmladšího syna. V jednu chvíli ho pokárala, že lezl po lavici, a řekla mu, že po mši nedostane koblihu. „Prosím, mami,“ zašeptal zoufale, „prosím, budu už hodný! Prosím!“ Očividně litoval, ale jeho matka zůstala tvrdá. Řekla, že už nemá šanci, protože se choval příliš zle.



Nechtěla jsem je poslouchat – raději bych se soustředila na oltář – ale tahle scéna se odehrávala přímo přede mnou. Nechci tu maminku soudit – vím, jaké to je být vyčerpaná a podrážděná. Ale z pohledu třetí osoby – dítě se nechovalo tak hrozně, jen dětinsky – a myslím, že by bylo šťastnější, kdyby mu odpustila a dala druhou šanci. V duchu jsem jí říkala: „Dej mu ještě šanci!“ Nejen kvůli dítěti – ale i kvůli sobě. Mohla najít větší pokoj v milosrdenství než ve zlosti. Bůh nám dává znovu a znovu příležitost napravit se po tom, co jsme Ho zranili. A stejně tak i my můžeme prokazovat toto milosrdenství svým dětem – obzvlášť během mše, kde je tak důležité učit se pozitivním emocím.



U nás doma, když dám dítěti druhou šanci, často řeknu něco jako: „No, protože je neděle, den milosrdenství, smiluji se nad tebou a dám ti druhou šanci.“ Nebo: „Bůh je k nám vždycky milosrdný, proto i já ti ukážu stejné milosrdenství.“ Jedno z mých mladších dětí se podle toho naučilo říkat: „Dáš mi další šanci, když je dnes den milosrdenství?“ A vždycky se pak na sebe usmějeme. Když necháme odpuštění a milosrdenství volně plynout, všechno jde snáz. (A děti tak budou vyrůstat s vědomím, že i ony mají být lepší.)



<h3 class="wp-block-heading">3. Nechte je odpouštět druhým</h3>



Důležité je vědět, že děti se učí nejen tím, co říkáme, ale ještě více tím, co děláme. Možná nemáme často šanci ukázat dětem, jak odpouštíme velké urážky – ale život nám dává mnoho příležitostí ukázat jim, jak odpouštíme v malých věcech.



Před několika měsíci jsem jela s dětmi v autě, když jeden řidič udělal nebezpečný manévr a mohl způsobit nehodu. Auto jsem naštěstí zvládla, ale naštvaně jsem poznamenala, že ten řidič „je idiot“. Uprostřed hněvu na člověka, který nás ohrozil, mi Duch Svatý připomněl, že je to příležitost ukázat dětem lepší reakci. Zhluboka jsem se nadechla a řekla něco jako: „Jsem opravdu naštvaná, že nás ohrozil, ale neměla jsem ho tak nazvat. Co jsem měla udělat, je modlit se za něj. Tak to teď udělám. Pane, prosím, pomoz tomu člověku být lepším řidičem. Odpouštím mu a prosím tě, ať ho i ostatní ochráníš na cestách.“



Ne vždycky to zvládnu, ale když se naskytne příležitost, můžu říct, že děti opravdu vnímají, co říkáte. Když je na vás pokladník v obchodě hrubý, když vás někdo předběhne ve frontě, nebo když vám přítel řekne něco bolestivého – všechny tyto těžké chvíle se mohou stát vzpomínkami, které si děti odnesou. A když zareagujeme správně, pomůže jim to jednou odpouštět i ve vlastním životě.



Pokud se děti naučí od nás říkat: „Odpouštím ti,“ dávat druhou šanci, odpouštět a modlit se za ty, kdo je zranili, pak mohou šířit toto světlo dál. Každé úsilí, kterým přinášíme odpuštění druhým, nese ovoce – nejen v přítomnosti, ale i pro budoucí generace. Každý z nás se musí snažit odpouštět křivdy a modlit se, aby i nám Bůh odpustil ty naše.



Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i vám odpustil Bůh v Kristu!

Kategorie