Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Svatá Jana Františka de Chantal (1572-1641) se narodila v Dijonu ve Francii. Protože její matka zemřela teprve po osmnácti měsících, převzal její výchovu otec (předseda místního parlamentu). Z Jany vyrostla půvabná a kultivovaná mladá žena s veselou povahou. Provdala se za barona de Chantal a stala se matkou šesti dětí (z nichž tři zemřely v dětském věku).



Jako manželka a matka byla Jane velmi šťastná a věnovala se charitativní činnosti. Po osmi letech manželství však její manžel zemřel a ona upadla do období hluboké deprese. Její tchán, ješitný a tvrdohlavý starý muž, donutil Jane a děti, aby s ním žily. Choval se k Jane nevlídně, ale ona přesto zůstala veselá.



V roce 1604 se Jana setkala se svatým Františkem Saleským, velkým biskupem a duchovním autorem. Stal se jejím duchovním vůdcem a vzniklo mezi nimi velmi vřelé, lidské a svaté přátelství. V roce 1607 biskup požádal Janu o pomoc při založení řeholního řádu pro ženy, kterým věk nebo zdravotní stav nedovolovaly vstoupit do přísného životního stylu jiných řeholí. O tři roky později byl založen první klášter řádu Navštívení Panny Marie, jehož ředitelkou se stala Jane.



Ve zbývajících letech svého života musela Jana hodně trpět. Její řeholní řád čelil velké opozici, její přítel svatý František zemřel v roce 1622 a její vlastní syn byl zabit ve válce proti Anglii v roce 1627. Krátce nato Francii zpustošil mor, který zabil její snachu a zetě. Jana a její řád se aktivně starali o nemocné a umírající. Během tohoto období trpěla častými pochybnostmi a pokušeními proti víře, ale zůstala veselá a aktivní a založila mnoho dalších klášterů pro svůj řád. Svatá Jana de Chantal zemřela v roce 1641 a v roce 1767 byla kanonizována.

Svatá Jana Františka de Chantal – životopis

Svatá Klára z Assisi (1193-1253) se narodila ve šlechtické rodině, dvanáct let po narození svého slavného měšťana svatého Františka, který měl na její život zásadní vliv. V osmnácti letech Klára tajně opustila domov a s Františkovou pomocí si zařídila pobyt v benediktinském klášteře. Pokusy její rodiny přesvědčit ji, aby se vrátila domů, byly neúspěšné, a nakonec se k ní připojila její sestra (sv. Anežka) a později ovdovělá matka.



Svatý František je tři ustanovil jako jádro ženské řeholní komunity a vypracoval pro ně „způsob života“, čímž založil řád, který se stal známým jako „klarisky“. V roce 1215 udělil papež Inocenc III. řádu „privilegium majetku“: povolení žít zcela z almužny, bez jakéhokoli osobního nebo společného majetku či příjmů. (Toto privilegium musela klariska později obhajovat před církevními úředníky, kteří měli dobré úmysly a starali se o blaho komunity.)



Klára byla známá jako velká kontemplátorka a svou komunitu vedla po dobu čtyřiceti let. Navzdory vlastnímu přísnému životnímu stylu nabádala ostatní, aby to s pokáním nepřeháněli, protože „naše těla nejsou z mědi“.



Kláru pojilo hluboké duchovní přátelství se svatým Františkem, kterého přežila o dvacet sedm let. Na smrtelné posteli se Klára nechala slyšet: „Odejdi v pokoji, neboť jsi šla po dobré cestě. Jdi beze strachu, neboť ten, který tě stvořil, tě učinil svatou, vždy tě chránil a miloval tě jako matka. Buď požehnán, můj Bože, že jsi mě stvořil.“

Svatá Klára z Assisi – životopis

Svatý Vavřinec byl jáhnem a mučedníkem římské církve ve třetím století. O jeho raném životě není nic známo; v mládí ho jeho poctivost a víra přiměly papeže Sixta II., aby ho pověřil rozdělováním církevních prostředků chudým.



Během pronásledování nařízeného císařem Valeriánem v roce 257 byl papež Sixtus a několik dalších křesťanů zatčeno a usmrceno. [Svátek svatého Sixta a jeho druhů se slaví 7. srpna.]



Vavřinec věděl, že jej samotného brzy stihne stejný osud, a proto shromáždil všechny církevní peníze a rozdal je chudým; dokonce prodal posvátné liturgické nádoby, aby částku navýšil. Když se o tom dozvěděl římský prefekt (státní úředník, obdoba starosty), představil si, že křesťané vlastní obrovský poklad, a požadoval, aby mu ho Vavřinec vydal. Jáhen souhlasil a požádal pouze o tři dny na jeho shromáždění; poté shromáždil velké množství chudých, nemocných, vdov a sirotků. Když prefekt dorazil, Vavřinec prohlásil: „Tady je poklad církve.“ Rozzlobený úředník pak nařídil Vavřincovu okamžitou popravu.

Svatý Vavřinec – životopis

Edith Steinová se narodila 12. října 1891 v německém Breslau (dnes Vratislav, Polsko) jako nejmladší z jedenácti dětí ve zbožné židovské rodině. Zemřela 9. srpna 1942 v plynové komoře v Osvětimi, kam byla poslána, když odmítla zapřít svůj židovský původ.



V roce 1916 dokončila doktorskou práci z filozofie na univerzitě v Göttingenu pod vedením slavného zakladatele fenomenologie Edmunda Husserla. Dne 1. ledna 1922 byla Edith Steinová pokřtěna jako katolička a přijala jméno Tereza.



Dne 14. října 1933, ve svých 42 letech, vstoupila Edith Steinová do karmelitánského kláštera v Kolíně nad Rýnem a přijala řeholní jméno Teresa Benedicta a Cruce &#8211; Tereza, blahoslavená od Kříže -, které odráželo její zvláštní oddanost Kristovu utrpení, Tereze z Avily a Janu od Kříže.



V roce 1933 požádala Vatikán o pomoc pro svou židovskou komunitu. Její život a spisy se zaměřovaly na tajemství radosti v utrpení, vítězství v neúspěchu a umírání a zmrtvýchvstání s Kristem.



V červenci 1942 byla sestra Terezie spolu se svou sestrou Rosou poslána do koncentračního tábora v německém Terezíně, kde 9. srpna 1942 zemřela v plynových komorách Osvětimi. Papež Jan Pavel II. ji 11. října 1998 prohlásil za svatou:



Ke cti Nejsvětější Trojice, k povznesení katolické víry a k podpoře křesťanského života z pověření našeho Pána Ježíše Krista, svatých apoštolů Petra a Pavla i z vlastního rozhodnutí, po náležité úvaze a častých modlitbách o Boží pomoc a po poradě s našimi bratry biskupy prohlašujeme a určujeme, že bl. Terezie Benedikta od Kříže, Edita Steinová, je světice, a zapisujeme ji mezi svaté a rozhodujeme, že má být uctívána v celé církvi jako jedna ze svatých. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Svatá Terezie Benedikta od Kříže – životopis

Zakladatel dominikánského řádu, svatý Dominik (1170-1221), se narodil ve Španělsku, kde získal dobré vzdělání a připravoval se na kněžství. Dominik byl vysvěcen v roce 1206, a když byl jeho biskup Diego jmenován papežským vyslancem u albigenských, byl Dominik vybrán, aby ho doprovázel. Albigenští byli heretickou skupinou v jižní Francii, která věřila, že veškerá stvořená hmota je zlá; odmítali církevní učení a žili prostým, asketickým životem. Svým životním stylem si získali sympatie prostého lidu a snahy církve čelit jejich vlivu byly dříve neúspěšné.



Biskupové Diego a Dominik zvolili nový přístup; pečlivě se připravovali na debaty s albigenskými a sami žili velmi prostě. Po Diegově smrti se Dominik postavil do čela úsilí o obrácení kacířů prostřednictvím kázání, přestože církev se dříve spoléhala na to, že úřady budou proti albigenským používat vojenskou sílu.



V roce 1215 Dominik zorganizoval Řád kazatelů: řeholní společenství mužů žijících prostým způsobem života, kteří se věnovali boji proti kacířství hlásáním poselství lásky a odpuštění. Řád byl schválen Římem v roce 1216, několik let po založení františkánů. (Svatého Dominika a svatého Františka z Assisi spojuje řada legend a jejich řády často úzce spolupracovaly). Svatý Dominik pokračoval v cestování, kázání a práci na posílení svého řádu až do své smrti v roce 1221.

Svatý Dominik – životopis

Římská říše umučila mnoho prvních křesťanů, včetně papeže svatého Sixta ze třetího století a několika dalších členů římské církve. Sixtus byl zvolen římským biskupem (papežem) v roce 257; téhož roku vydal císař Valerián dekret, který křesťanům zakazoval pořádat shromáždění (čímž jim znemožnil legálně sloužit mši).



Dvanáct měsíců po svém zvolení byl Sixtus zatčen, když promlouval ke shromáždění křesťanů na hřbitově mimo Řím (raná církev totiž ještě nemohla legálně vlastnit vlastní budovy). Zatčeni byli také čtyři jáhni včetně svatého Vavřince (10. srpna).



Sixtus a jeho společníci byli usmrceni mečem; římští křesťané ho pohřbili na nedalekém hřbitově svatého Kalista (pojmenovaném podle jiného římského biskupa, který byl sám umučen v roce 222). Svatý Sixtus byl jedním z nejuctívanějších mučedníků rané římské církve.

Svatý Sixtus II. a společníci (mučedníci) – životopis

Svatý Jean-Baptiste-Marie Vianney (1786-1859), patron farářů, byl synem francouzského farmáře. Jako chlapec toužil stát se knězem, ale zdálo se, že mu v tom zabrání studijní potíže; Jan však tuto překážku s pomocí vychovatele překonal. Byl považován za zbožného, ale jinak neperspektivního kandidáta na kněžství. Po vysvěcení byl přidělen do malého města Ars, jehož mnozí obyvatelé byli k víře lhostejní.



Curé d&#8217;Ars (Vianneyho titul jako faráře) začal okamžitě snášet přísné půsty, mnoho bezesných nocí a další útrapy jako formu modlitby za svůj lid. Stal se známým jako prostý, ale účinný kazatel a začaly o něm kolovat příběhy o zázračných událostech a schopnostech; Ars a okolní krajina brzy zažily velké duchovní probuzení. (Ne všichni si ho však vážili. Několik žen ho nechalo asi čtrnáct let sloužit mši na &#8222;zvláštní úmysl&#8220;. Jejich nezmíněným záměrem bylo, aby byl přeložen do jiné farnosti).



Jan Vianney byl známý především jako zpovědník. Mnohokrát trávil ve zpovědnici až šestnáct hodin denně a měl nadpřirozený dar přesně vědět, co má kajícníkům říci, a připomínat jim hříchy, na které zapomněli nebo se báli vyzpovídat. Do jeho kostela se sjížděly tisíce lidí z celé Francie, což vzbuzovalo závist a odpor některých okolních kněží.



Říká se, že Vianneye po nocích často trápil sám ďábel, někdy ho i fyzicky bil, ale světec se nevzdával svého úsilí o záchranu duší. Nakonec se kurát začal ze svého přísného životního stylu vyčerpávat. Třikrát se pokusil odejít z Arsu do samoty a klidu kláštera, ale lidé mu to nedovolili. Svatý Jan Vianney zůstal ve farnosti až do své smrti v roce 1859.

Svatý Jan Maria Vianney – životopis

Svatá Lydie se narodila ve městě Thyatiry proslulém svými barvírnami. Byla obchodnicí s&nbsp;purpurovým barvivem a byla první konvertitkou svatého Pavla ve Filipech, což z ní dělá první všeobecně uznávanou konvertitku ke křesťanství z Evropy. Následující text je ze Skutků apoštolů:



„V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, kde jsme mysleli, že je modlitebna. Posadili jsme se a&nbsp;mluvili jsme k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás také jedna žena, jmenovala se Lydie. Byla to obchodnice s nachovými látkami z města Thyatiry, ctitelka Boha. Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem. Když přijala křest ona i její rodina, prosila: ‚Jestliže mě považujete za věřící v Pána, pojďte bydlet do mého domu.ʻ A přinutila nás k tomu.“ (Sk 16,13–15)



Pokřtěna byla ona i všichni obyvatelé jejího domu, mezi nimiž byly pravděpodobně i malé děti. Pavel u ní poté ve Filipech bydlel.

Svatá Lydie z Thyatir – životopis

Biskup Eusebius z Vercelli (asi 283–371) se narodil na Sardinii a vyrůstal v&nbsp;Římě; několik let tam působil jako kněz a v roce 340 byl jmenován biskupem ve Vercelli, městě v severní Itálii. Eusebius se věnoval péči o lidi; zvláště mu záleželo na zlepšení svatosti a bratrství duchovních, aby mohli dávat laikům dobrý příklad. Byl vůdčí osobností v boji proti herezi ariánství, která nesprávně popírala Ježíšovo božství. Papež poslal Eusebia k císaři, aby požádal o svolání koncilu, který by ukončil ariánský spor; jak se však Eusebius obával, ariáni získali převahu a&nbsp;s&nbsp;císařovou podporou odmítli Eusebiův požadavek, aby bylo nikájské vyznání víry přijato jako vyjádření církevního učení.



Kvůli svému odporu vůči ariánství byl Eusebius poslán na šest let do vyhnanství, které strávil v Palestině, Malé Asii a Egyptě, a od místních ariánů si vytrpěl mnoho příkoří. Po zvolení nového císaře v roce 361 byl Eusebius propuštěn a mohl se vrátit do Vercelli. Úzce spolupracoval se svatým Atanášem Egyptským a svatým Hilariem z Poitiers na omezení vlivu ariánství a schválil církevní politiku shovívavosti vůči těm biskupům, kteří váhali ve své podpoře víry. Poslední léta života svatého Eusebia byla klidná a zemřel po dlouhém období služby, které se vyznačovalo odvážnou obhajobou církevního učení.

Svatý Eusebius – životopis

Svatý Alfons Maria z Liguori (1696–1787) byl mladý perspektivní právník v Neapoli, ale prohra důležitého případu ho přiměla opustit práva a stát se knězem. Alfons si brzy získal pověst skvělého kazatele (i když později tvrdil, že všem jeho kázáním rozumí i ten nejprostší člověk ve shromáždění). Alfons založil kongregaci kněží známou jako redemptoristé, skupinu misionářů určenou zejména pro práci ve venkovských oblastech. V roce 1748 vydal slavné dílo o morální teologii (téma, v němž je považován za mistra); napsal také mnoho dalších děl určených k podpoře křesťanské víry.



V roce 1762 byl Alfons jmenován biskupem malé italské diecéze, kde trval na prostém kázání a důstojném a neuspěchaném slavení eucharistie svými kněžími. Potíže v jeho diecézi a řeholi mu způsobily velké utrpení a zklamání, ale zůstal věrný Bohu a v roce 1787 pokojně zemřel. Svatý Alfons byl známý zejména svým přesvědčením, že s hříšníky je třeba jednat trpělivě a&nbsp;umírněně, místo aby jim bylo vyhrožováno nebo aby byli odsuzováni.

Svatý Alfons Maria Liguori – životopis

Synu, mluvím s tebou, zatímco spíš s malou ručičkou pod tváří a chlupatými vlasy na vlhkém čele. Vplížil jsem se do tvého pokoje. Ještě před chvílí, když jsem si v pracovně četl noviny, mě přepadly výčitky svědomí. Omámeně jsem přistoupila k tvé posteli.



Vím, synu, že jsem se k tobě choval bezcitně. Vyčítal jsem ti, že sis jen otřel obličej mokrým ručníkem, když ses ráno chystal do školy. Vyjel jsem na tebe, že sis neočistil boty. Křičela jsem na tebe vztekle, když jsi něco upustil. I u snídaně jsem na tobě hledala chyby. Že kazíš věci. Že okusuješ jídlo. Že se opíráš lokty o stůl. Že si mažeš máslo na chleba. A když sis šla hrát a já odcházel do práce, otočila ses na mě a zavolala: „Sbohem, tati! „ Ale já jsem se zamračil a napomenul tě: „Nehrb se!“.



Večer jsem se do toho pustil znovu. Když jsem šel domů, přistihl jsem tě, jak klečíš a hraješ si v písku. Na teplácích jsi měl díry. Ponížil jsem tě před tvými kamarády, když jsem tě poslal domů. „Tepláky jsou drahé, a kdyby sis je musel kupovat, dával by sis větší pozor!“ ‚A co ty?‘ zeptal jsem se. Takhle se k tobě choval tvůj vlastní otec! Vzpomínáš si, jak jsi pak nesměle a s nejistým pohledem vešel do pracovny, kde jsem si četl noviny? Zlobil jsem se na tebe, že mě vyrušuješ, a viděl jsem tě nerozhodně stát ve dveřích. „Co tady chceš?“ vykřikl jsem. Neřekl jsi ani slovo, ale skočil jsi po mně. Vzal jsi mě kolem krku, políbil jsi mě a putoval jsi ke mně se zápalem, který ti Bůh vložil do srdce a který ani moje nepozornost nezchladila. A pak jsi vyběhla po schodech nahoru.



A pak mi, synu, v okamžiku vypadly noviny z ruky a mě přepadla strašná úzkost. Na co jsem si to zvykl? Nevidět nic než chyby, kázání. Tak se ti odměňuji za to, že jsi malý kluk. Ne že bych tě neměl rád, to ne, ale chtěl jsem toho po malém chlapci příliš mnoho. Měřil jsem to mírou svých let. Zatímco ve tvé povaze je tolik dobroty, milosti a přirozenosti. Tvé srdíčko je jako časné svítání na horách. Prokázal jsi to tím, že jsi ke mně sám od sebe přiběhl a dal mi pusu na dobrou noc. To mi stačilo. Přistoupil jsem k tvé postýlce a zahanbeně u ní poklekl. Je to ubohé pokání. Vím, že bys to pochopil, kdybych ti to řekl během dne. Ale zítra budu opravdový táta, budu s tebou blbnout.



Napsal: Livingstone Larnet



Tento článek s názvem: „Otec zapomíná“ vyšel jako úvodník v časopise People&#8217;s Home Journal. Od svého vydání byl opakovaně otiskován v novinách a časopisech po celých Spojených státech a v mnoha překladech po celém světě.

Kritizovat, nebo nekritizovat děti?

Věřím, Pane, že jsi přítomen ve Svátosti oltářní jako Bůh a člověk s probodeným srdcem, ale již oslavený. A nemusím se tě dotýkat, ty se dotýkáš mě, mého těla a mé duše, celé mé bytosti. Ty jsi ve mně a já jsem v tobě. Jaká radost, jaká radost, jaké štěstí! Věřím, Pane, ale kéž bych věřil ještě pevněji. Doufám, Pane, ale kéž doufám ještě pevněji. Miluji, ale kéž miluji ještě vroucněji. Amen.

Modlitba po svatém přijímání

Pane Ježíši, ty jsi můj Bůh a Pán. Jsi můj Spasitel a Vykupitel. Jsi můj nejlepší přítel. Věřím, že jsi přítomen ve Svátosti oltářní jako Bůh a člověk. Věřím, že jsi skryt v nebeském chlebu a chceš být pokrmem mé duše. Věřím ne proto, že tomu rozumím, ani proto, že jsem to viděl a ochutnal, ale věřím díky Tvému slovu. Ty jsi Ženich mé duše. Miluji Tě celým svým srdcem a tolik po Tobě toužím. Přijď, Pane Ježíši. Posvěť mou duši i tělo a ochraňuj mě, abych s Tebou byla šťastná navždy. Amen.

Modlitba před svatým přijímáním

Bože, který jsi svatého Jana Zlatoústého obdařil darem výmluvnosti a odvahou říkat pravdu, dej nám na jeho přímluvu schopnost žít čestně a nezištně sloužit druhým. Pomoz nám následovat jeho příkladu v hlásání spravedlnosti a v péči o potřeby chudých. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Janu Zlatoústému

Svatý Jan Zlatoústý, který se narodil kolem roku 349 n. l. v Antiochii, byl významným raným církevním otcem známým svými výmluvnými kázáními a hlubokým nasazením pro křesťanský život. Byl vzdělán v rétorice a teologii, v roce 386 n. l. byl vysvěcen na kněze a později se v roce 397 n. l. stal konstantinopolským arcibiskupem.



Pro své mimořádné řečnické schopnosti si Jan vysloužil přezdívku „Chrysostom“, což znamená „Zlatoústý“. Ve svých kázáních a spisech se zabýval různými aspekty křesťanského života, včetně důležitosti ctnostného života a péče o chudé. Byl také reformátorem, který se zasazoval o sociální spravedlnost a církevní kázeň.



Navzdory své popularitě vedly jeho reformní snahy a otevřená kritika bohatých a zkorumpovaných lidí ke konfliktům s politickými i církevními autoritami. To nakonec vyústilo v jeho vyhnanství. Svatý Jan Zlatoústý zemřel v roce 407 n. l. během nucené cesty do vyhnanství. Jeho učení je stále vlivné, zejména jeho důraz na morální a sociální odpovědnost křesťanů.



Praktické lekce:



Lekce 1: Mluvte čestně a cíleně: Jan Zlatoústý byl odhodlán kázat pravdu a spravedlnost, a to i za cenu osobního rizika, a učí nás, jak je důležité mluvit v našich životech čestně a přesvědčivě. Ať už v osobních rozhovorech nebo v profesním prostředí, snažte se komunikovat čestně a cílevědomě a prosazovat to, co je správné a spravedlivé.



Lekce 2: Aktivně pečujte o ty, kteří to potřebují: Chrysostomovo zaměření na sociální spravedlnost a péči o chudé nám připomíná, abychom se aktivně zapojovali do charitativních činů a podporovali ty, kteří měli méně štěstí. V každodenním životě to může znamenat věnovat čas dobrovolnictví, přispívat na dobročinné účely nebo si prostě všímat potřeb lidí kolem nás.

Kategorie