Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Ve jménu Ježíše Krista ruším všechna prokletí, která vznikla v důsledku mých hříchů (vyjádřit slovy…). Ve jménu Ježíše Krista protínám, rozbíjím, ničím a ruším všechna tato prokletí na věky věků. Ve jménu Ježíše Krista jsem od této chvíle, od tohoto okamžiku od těchto prokletí zcela a navždy osvobozen &#8211; ve jménu Ježíše Krista. Amen.

Modlitba za prolomení prokletí

Stále více lidí se dozvídá o nizozemském knězi, blahoslaveném Titovi Brandsmovi, a jeho hrdinské smrti v nacistickém koncentračním táboře. Michael Driscol, kněz z Floridy, tvrdí, že se na Brandsmovu přímluvu zázračně uzdravil z rakoviny.



„Byl to statečný a odvážný muž,“ řekl otec Driscoll (76) agentuře CNA. „Když kázal, dobře věděl, že ve shromáždění jsou lidé, kteří si dělají poznámky a vše, co říká, předávají nacistům. Přesto se nebál a pokračoval dál.“



Otec Driscoll čelil svému vlastnímu osudu. V roce 2004 mu byl diagnostikován pokročilý melanom. Krátce poté mu někdo daroval malý kousek černého obleku Tita Brandsmy, který si každý den nasazoval na hlavu. Podstoupil náročnou operaci, při níž mu lékaři odstranili 84 lymfatických uzlin a slinnou žlázu. Podstoupil 35denní ozařování, ale jeho rakovina byla tak rozsáhlá, že odhadovali šanci na přežití na 10 až 15 procent.



Lékaři však nyní dospěli k závěru, že rakovina je pryč, a potvrdili, že jeho zdravotní stav za posledních 12 let je důkazem, že se stal zázrak. Jeho léčbu a uzdravení z rakoviny ve čtvrtém stadiu nelze vysvětlit medicínsky. Driscoll parafrázoval slova svého lékaře z doby před 3,5 lety: „Není třeba se k tomu vracet, neutrácejte peníze za letenky do nemocnice, jste vyléčen, už tady žádnou rakovinu nevidím.“ Driscoll se v roce 2012 vrátil do nemocnice, kde se léčil.



Zjevný zázrak by mohl vést ke kanonizaci blahoslaveného Tita Brandsmy. Diecéze Palm Beach, kde Driscoll slouží jako důchodce, zaslala své poznatky a důkazy do Vatikánu v prosinci 2017.



Brandsma, nizozemský karmelitánský kněz, byl profesorem a novinářem. Byl silným kritikem nacistické ideologie. Po obsazení jeho země nacisty v květnu 1940 začalo pronásledování židovských občanů a bylo schváleno stále větší omezení jejich pohybu.



Kněz hájil svobodu katolického školství a katolického tisku, který bojoval proti nacistické propagandě. „Byl mluvčím nizozemských biskupů,“ řekl Driscoll. „Bojoval proti nacistům a všemu, co dělali proti katolickému tisku, katolickým školám nebo pronásledování Židů.“



Brandsma odmítl vylučovat židovské děti z katolických škol a postavil se proti povinné nacistické propagandě v katolickém tisku. Z tohoto důvodu ho nacisté v lednu 1942 zatkli. Následně byl deportován do koncentračního tábora Dachau v Německu a s ním dalších 2700 příslušníků duchovenstva. V rukou svých věznitelů čelil nelidskému zacházení a týrání.



„K ostatním vězňům byl však velmi laskavý a vybízel je, aby odpustili lidem, kteří je ve vězení pronásledovali a trestali, a také aby se vzdali malé porce jídla, kterou by mohli dát ostatním.“ Driscoll vysvětlil.



Kněží z jiných zemí než z Německa nesměli v táboře sloužit mši, protože většina z nich byla polského původu. Brandsma však nadále vykonával své kněžské povinnosti.



„Němečtí kněží pašovali eucharistii, aby ji mohli rozdávat vězňům. Brandsma ji schovával v pouzdře na brýle,“ řekl Driscoll. Neustále povzbuzoval ostatní vězně a rozdával jim eucharistii, kde se dalo. Brandsma byl později s chatrným zdravím poslán do vězeňské nemocnice. V té době se proslýchalo, že kdo do této vězeňské nemocnice vstoupí, nevyjde živý. Pravděpodobně už když tam šel, věděl, že se mu může stát všelicos, protože tamní lékaři se pravidelně zabývali pokusy na lidech. Driscoll uvedl, že 26. července 1942 dala zdravotní sestra Brandsmovi smrtící injekci a on tehdy zemřel. Jeho ostatky byly pravděpodobně ještě ten den zpopelněny. V té době mu bylo 61 let. Službu konající zdravotní sestra později skutečně vypověděla, že jeho smrt nařídilo gestapo, nacistická tajná policie.



„Než zemřel, dal této ženě svůj růženec, který byl dost primitivní, z jednoduchých korálků. Řekl jí, aby se modlila růženec. Ona však namítla, že to neumí, protože není věřící. Řekl jí, že stačí, když bude střídat korálek za korálkem a přitom říkat větu: Modlete se za nás hříšné, nyní i v hodině naší smrti. Amen. A prostě pokračuj. A to stačí,“ vzpomíná americký kněz.



Brandsma byl blahořečen v listopadu 1985 jako mučedník pro víru. Podle Driscolla nás kněžský život učí hlásat evangelium odvážně, mocně a beze strachu.



„Myslím, že to je jedna z důležitých otázek,“ řekl. „Být k sobě navzájem laskaví, jako byl on ke svým spolubratřím, a snažit se je utěšit, pokud upadli do hříchu nebo zoufalství. Předpokládám, že spousta těch lidí kolem byla v naprosté depresi, a on je povzbuzoval.“ Driscoll se také zamýšlí nad povahou víry, nemocí a jejím léčením. Ti, kdo trpí nemocí, by se měli snažit ze všech sil … neztrácet naději.



„Je to právě víra, která uzdravuje. Věřím, a to je důležité,“ řekl. „Říkám to lidem: Není to o tom, že se dotknete kusu látky na svém těle. Je to víra, která zachraňuje. Neměli byste se vzdávat naděje, ale mít víru.“ Ježíš říká: „Proste a dostanete.“ Nepřestávejte se za to modlit. Samozřejmě, že každý člověk dostane nějakou odpověď, které bude rozumět.



Otec Mario Esposito, karmelitánský kněz z New Yorku, je vicepostulátorem pro kauzy svatých. V rozhovoru pro noviny uvedl, že neví o žádných dalších zázracích spojených s osobou kněze Tita Brandsmy, které by byly předmětem vyšetřování.



„Doufáme, že tento případ by mohl být jedním z mnoha, ale existují velmi náročná pravidla a Řím bude tento případ citlivě vyšetřovat,“ řekl Esposito.

Zázrak uzdravení z rakoviny na přímluvu blahoslaveného Tita Brandsmy

Antikoncepce &#8211; umělé zabránění početí &#8211; je v kontextu manželského života a sexuality morálně závažným problémem.



Podle učení katolické církve je antikoncepce považována za formu bránění početí, která je v rozporu s přirozenou otevřeností manželské lásky k plození. Tato otevřenost je považována za důležitou v kontextu manželství a souvisí s vnitřní pravdou manželské lásky. Používání umělé antikoncepce vede ke zničení této vnitřní pravdy a ke znehodnocení vzájemného darování se manželů.



Na druhé straně církev připomíná přirozené možnosti plánování rodiny &#8211; podporuje pravidelnou abstinenci manželů a metody regulace početí založené na sebepozorování a využívání plodných a neplodných dnů. Tyto metody jsou v souladu s objektivními kritérii morálky, protože respektují těla manželů, podporují jejich vzájemnou lásku a přispívají k výchově ke skutečné svobodě.



Celkově je antikoncepce vnímána jako zásah do přirozeného cyklu manželské lásky a sexuality, což má hluboké důsledky nejen pro praktickou úroveň plodnosti, ale také pro morální a duchovní aspekty manželského života. Její užívání je interpretováno jako odmítnutí plné a bezpodmínečné otevřenosti životu a může ovlivnit vnímání manželské lásky a jejího duchovního významu.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Antikoncepce – co to je?

Text novény se modlí devět dní po sobě.



Ó, slavný svatý Vincenc z Pauly, při vyslovení tvého jména se nabízí litanie tvých ctností: Pokora, Horlivost, Milosrdenství, Obětavost. Připomíná také tvé četné základy: Díla milosrdenství, Kongregace, Společnosti. Církev vděčně vzpomíná na tvou podporu kněžství. Inspiruj všechny charitativní pracovníky, zvláště ty, kteří slouží duchovně i hmotně chudým. Pane, dej nám milost, kterou jsi obdařil svého služebníka svatého Vincence z Pauly, abychom se v našem svatém úsilí sloužit chudým zřekli pokušení materiálních věcí. Amen.



Otče náš&#8230; Zdrávas, Maria&#8230; Sláva Otci&#8230;



Zdroj: svdp-houston.org

Novéna ke svatému Vincenci z Pauly

Pane, smiluj se nad námi, Kriste, smiluj se nad námi. Pane, smiluj se nad námi. 



Kriste, vyslyš nás, Kriste, milostivě nás vyslyš.



Svatá Maria, Matko Boží, oroduj za nás. Svatá Maria, utěšitelko trpících, oroduj za nás.



Svatý Vincenci z Pauly, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který jsi v nejútlejším věku projevil moudrost nejzralejší, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který jsi byl od dětství plný soucitu a lítosti, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který ses jako David z prostého pastýře stal vládcem a pastýřem Božího lidu, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který sis v zajetí tureckých pirátů uchoval dokonalou svobodu, oroduj za nás. Svatý Vincenci, spravedlivý muži, který jsi žil z víry, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který ses vždy opíral o pevnou kotvu křesťanské naděje, oroduj za nás. Svatý Vincenci, vždy zapálený ohněm dokonalé lásky, oroduj za nás. Svatý Vincenci, vpravdě prostý, poctivý a bohabojný, oroduj za nás. Svatý Vincenci, pravý učedníku Ježíše Krista, vždy tichý a pokorný srdcem, oroduj za nás. Svatý Vincenci, dokonale umrtvený v srdci i mysli, oroduj za nás. Svatý Vincenci, vždy oživený duchem našeho Pána, oroduj za nás. Svatý Vincenci, štědrý strážce Boží slávy, oroduj za nás. Svatý Vincenci, vždy vnitřně hořící a navenek horlivý pro duše, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který jsi v křesťanské chudobě nalezl drahocennou perlu a bohatý poklad evangelia, oroduj za nás. Svatý Vincenci, podobný andělům ve své čistotě, oroduj za nás. Svatý Vincenci, věrný v poslušnosti a vítězný ve slovech i skutcích, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který jsi ušel sebemenšímu zdání zla, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který jsi ve všech svých činech usiloval o praktikování dokonalých ctností, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který jsi zůstal jako skála uprostřed rozbouřeného moře tohoto světa, oroduj za nás. Svatý Vincenci, nepřemožitelný uprostřed šípů nepřízně osudu, oroduj za nás. Svatý Vincenci, trpělivý v utrpení, stejně jako shovívavý v odpouštění, oroduj za nás. Svatý Vincenci, vždy poddajný a poslušný synu Svatého stolce, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který jsi měl mimořádnou hrůzu z neotřelých způsobů a lstivých slov kacířů, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který byl zvláštní Prozřetelností určen k hlásání evangelia chudým, oroduj za nás. Svatý Vincenci, otec a vzor církevních učitelů, oroduj za nás. Svatý Vincenci, prozíravý zakladatel misijní kongregace, oroduj za nás. Svatý Vincenci, moudrý zakladatel Kongregace Milosrdných sester, oroduj za nás. Svatý Vincenci, něžný v soucitu a pohotový v ulevování chudým, oroduj za nás. Svatý Vincenci, stejně horlivý v modlitbě a ve službě slova, oroduj za nás. Svatý Vincenci, obdivuhodný v napodobování Ježíšova života a ctností, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který jsi až do konce vytrval ve vyhýbání se zlu a konání dobra, oroduj za nás. Svatý Vincenci, který jsi stejně jako v životě i ve smrti byl v Božích očích nejcennější, oroduj za nás. Svatý Vincenci, slávo Francie a pýcho Paříže, oroduj za nás. Svatý Vincenci, patrone všech dobročinných spolků, oroduj za nás.



Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, ušetři nás, Pane. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, milostivě nás vyslyš, Pane. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.



V. Pán vedl spravedlivého člověka po správných cestách, R. A ukázal mu Boží království.



Modleme se.



Bože, který jsi účinkem své nekonečné dobroty obnovil v našich dnech v apoštolské povaze a pokoře svého blahoslaveného služebníka Vincence ducha svého milovaného Syna, aby hlásal evangelium chudým, ulevoval trpícím, utěšoval nešťastné a dodával nový lesk církevnímu řádu, daruj, prosíme Tě, na jeho mocnou přímluvu, abychom se i my, vysvobozeni z velké bídy hříchu, snažili líbit se Ti praktikováním stejné pokory, skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který žije s Tebou a Duchem svatým, vždy jedním Bohem, až na věky věků. R. Amen.



Zdroj: catholictradition.org

Litanie ke svatému Vincenci z Pauly

Bože, který jsi pro pomoc chudým a výchovu duchovenstva obdařil svatého Vincence z Pauly apoštolskými ctnostmi, dej, ať tě na jeho příkladu a přímluvě milujeme v našich bratřích a sestrách a sloužíme jim upřímnou a činnou láskou. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Vincenci z Pauly

Svatý Vincenc z Pauly (též Vincent de Paul), který se narodil v roce 1581 ve francouzské vesnici Pouy, je známý svou oddaností službě chudým a lidem na okraji společnosti. Původně byl Vincenc knězem, který měl před sebou slibnou kariéru, ale jeho život se změnil, když se setkal s drsnou realitou chudoby a utrpení.



V roce 1617 začal Vincenc organizovat charitativní činnost zaměřenou na potřeby chudých v Paříži. Založil misijní kongregaci, známou jako vincentinci, která se zaměřovala na pastoraci a vzdělávání. Spolu se svatou Luisou de Marillac založil řád Dcer milosrdenství, který se věnoval službě chudým a nemocným.



Vincencova práce přesáhla hranice Paříže. Založil řadu charitativních institucí, včetně nemocnic a sirotčinců, a významně se angažoval ve snaze zmírnit utrpení způsobené válkou a hladomorem. Jeho důraz na praktickou, praktickou službu potřebným ho proslavil jako vzor křesťanské lásky a soucitu.



Svatý Vincenc z Pauly zemřel v roce 1660, ale jeho odkaz služby a oddanosti chudým pokračuje prostřednictvím mnoha organizací a iniciativ, které nesou jeho jméno.



Praktické lekce:



Lekce 1: Pravidelně se věnujte dobrovolnictví: Vincenc nás učí, jak důležité je soustavné a praktické dobrovolnictví. Hledejte ve svém okolí příležitosti k pravidelné dobrovolnické činnosti, ať už v místní potravinové bance, útulku nebo komunitním centru. Vaše trvalé nasazení může skutečně změnit životy těch, kteří to potřebují.



Lekce 2: Podporujte místní charitativní organizace: Práce Vincence z Pauly byla založena na uspokojování okamžitých potřeb. Podpořte místní charitativní organizace darováním potravin, oblečení nebo věcí do domácnosti. Kromě toho zvažte organizaci nebo účast na charitativních akcích a sbírkách na podporu těch, kteří neměli tolik štěstí.

Svatý Vincenc z Pauly – životopis

Mír a rodina



„Milé děti! Volám vás k míru. Žijte mír ve svých srdcích a ve svém okolí, aby všichni poznali mír, který nepochází od vás, ale od Boha. Dítka, dnes je velký den: radujte se se mnou. Oslavte Ježíšovo narození s mým pokojem. S pokojem, s nímž jsem přišla jako vaše Matka, Královna míru. Dnes vám dávám své zvláštní požehnání. Vezměte ho každému stvoření, aby mělo pokoj. Děkuji vám, že jste přijali mé volání.“ (25. prosince 1988).



Přijetí Pánova pokoje, Kristova pokoje v srdci, přijatého skrze Pannu Marii, Královnu míru, je nejvýznamnějším, rozhodujícím a nejpronikavějším poselstvím celé medžugorské události. Vidíme to v jejím titulu Královna míru. A její žádost, aby se 25. červen slavil jako svátek Královny míru, naznačuje, že téma míru, které je ústředním tématem celého jejího mariánského poselství modernímu světu, v tomto poselství z Medžugorje skutečně vykrystalizovalo. Je to mír, který nemůže pocházet od nás, ale od samotného Boha. Je to duchovní mír, který musí procházet skrze nás, Mariiny nádoby míru, směrem ke každému stvoření, aby „všichni měli pokoj“. Nejprve bych se rád věnoval tématu míru v obecném poselství z Medžugorje. Poté se zamyslím nad pronikáním tohoto míru do rodinného života, nad prožíváním Mariiny výzvy k míru v rodině. Poté se chci zaměřit na účinky mariánského zasvěcení jako „korunování míru v rodině“.



Medžugorská výzva k pokoji



Všeobecná medžugorská výzva k míru není ani tak otázkou prostředků, jak jsme o tom hovořili v jiných kapitolách, jako spíše plodem života podle medžugorských poselství. Při třech příležitostech, jichž byly svědky stovky lidí, bylo na medžugorském nebi vepsáno slovo „mir“, chorvatský výraz pro „mír“. Toto jediné slovo, které si Panna Maria vybrala, dobře vyjadřovalo podstatu toho, o co se snaží v Medžugorji a na celém světě. Na začátku zjevení, třetího dne, měla Panna Maria zjevení plačící Panny Marie s křížem v pozadí. Panna Maria zvolala;



„Mír, mír, mír a jenom mír. Mír musí zavládnout mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem. Aby se tak stalo, je třeba věřit, modlit se, postit se, chodit ke zpovědi. Choďte v pokoji Páně. (26. června 1981).



Toto poselství odhaluje prostředky k dosažení duchovního pokoje, který je konečným cílem Medžugorje, více víry, více modlitby, více půstu, více pokání a více obrácení. Víme, že pokoj v biblickém smyslu je duchovním ovocem obrácení. Z teologického hlediska můžeme říci, že Kristův pokoj je plodem trvalé přítomnosti Ducha svatého v duších spravedlivých, jak říká svatý Pavel v listu Galaťanům 5.



Kdekoli je Duch svatý přítomen, zvláště mluvíme-li o jeho trvalé přítomnosti doprovázené posvěcující milostí, tam přebývá také Otec a Syn. A tak je vnitřní pokoj nejhlubším projevem přítomnosti Nejsvětější Trojice v duši. Je to skutečným způsobem předchuť věčného pokoje zakoušeného v nebi. V přeneseném smyslu se říká, že nebe a peklo začínají zde, a je pravda, že v jistém smyslu začínáme žít život v milosti již zde na zemi. A i když stále prožíváme slzavé údolí, které je přirozenou součástí pozemského křesťanského života, přesto je zde trvalý duchovní pokoj, který je předobrazem pokoje, jenž přijde v nebi. S Nejsvětější Trojicí přebývající v duších spravedlivých se stáváme chodícími Božími příbytky; stáváme se jako Panna Maria, když dovolujeme Kristu, aby byl přítomen v pokorné stáji našich srdcí. A kde je Kristus, tam je také jeho pokoj, jak to zvěstovaly myriády andělů pastýřům při narození našeho Spasitele: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ (Lk 2,14). Naopak život bez posvěcující milosti, bez Kristova pokoje v duši, je předzvěstí pekla. Peklo je věčné odloučení od Boha. V tomto životě zakoušíme předchuť pekla, když v duši chybí Kristus a Duch svatý.



Výzva Panny Marie k pokoji není primárně výzvou sociální. Není to ani globální výzva. Především je to výzva k duchovnímu vnitřnímu pokoji Ježíše Krista v srdci. Tato nejdůležitější výzva s sebou samozřejmě nese sociální a globální důsledky. Ale primární medžugorskou výzvou je vnitřní pokoj Krista v srdci. Pro nás, kteří žijeme v západním světě, je někdy těžké si uvědomit, že nejde ani tak o sociální výzvu, ale spíše o duchovní výzvu se sociálními dopady. Na začátku vizionářských rozhovorů promluvil otec Vlašič k Mirjaně a zeptal se jí:



„Takže poselství Panny Marie je poselstvím míru?“ ‚Ano,‘ odpověděl Vlasjan. A Mirjana odpověděla: „Ano, především pokoj duše. Když ho člověk má v duši, je jím obklopen.“ ‚A co je to pokoj?‘ zeptala se. (10. ledna 1983). Také v poselství ze září 1986 Panna Maria potvrzuje, že když dosáhneme Kristova duchovního pokoje prostřednictvím zintenzivněné modlitby, postu, pokání a obrácení, pak se má rozšířit na ostatní v sociálním rozměru:



„Milé děti! Vyzývám vás, abyste pomohly ostatním vidět mír a začít ho hledat svým mírem. Vy, drahé děti, jste v míru a nemůžete pochopit neklid. Proto vás vyzývám, abyste svou modlitbou a svým životem pomohli zničit všechno zlé v lidech a odhalit podvod, který Satan používá.“ ‚Ať se vám to podaří,‘ řekl jsem. (25. září 1986).



Smysl medžugorského poselství o míru spočívá v tom, že chceme-li mít sociální a nakonec i celkový mír, musí být postaven na vnitřním duchovním míru Kristově jako jeho základu. Znamená to, že nemáme hledat žádné sociální prostředky k dosažení míru? Ne. Znamená to, že úplného míru ve světě nelze dosáhnout, pokud jeho základem nebude především duchovní mír Kristův. Mír v rodině



Jak se poselství míru dotýká rodinného života? Nuže, prvním ukazatelem vnitřního Kristova pokoje je rozkvět rodiny. Můžeme říci, že setba Kristova pokoje musí začít nejprve v rodině. Panna Maria ve svém poselství z července 1986 řekla:



„Drahé děti! Nenávist plodí svár a nevidí nikoho a nic. Vyzývám vás, abyste vždy zachovávaly jednotu a mír. Zvláště pak, drahé děti, jednejte s láskou v místě, kde žijete.“ (31. července 1986).



Kromě toho v prosinci 1984 Panna Maria prosí:



„Začněte tedy nejprve milovat svou vlastní rodinu, všechny ve farnosti, a pak budete schopni přijímat a milovat všechny, kdo sem přicházejí.“ (12. prosince 1984). (13. prosince 1984).



První rozkvět Kristova pokoje se tedy má odehrávat v rodině, ačkoli paradoxně je náš domov někdy tím nejobtížnějším místem pro šíření pokoje. Být prostředníkem Kristova pokoje pro našeho bratra, sestru, manžela či manželku nebo děti je mimořádná výzva, která vyžaduje zvláštní oběť lásky. Někdy jsou vlastní příbuzní nejméně nakloněni tomu, aby Ježíšovo evangelium přijali od někoho z vlastní rodiny. Náš Pán to jistě zažil, když nemohl být plně „prorokem ve své vlastní zemi“. Proto nás Panna Maria zřídkakdy vyzývá, abychom mluvili o jejím poselství pokoje; spíše znovu a znovu zdůrazňuje výzvu žít poselství pokoje. Ona ví, že mír, který přinášíme příkladem vlastního života, je skutečným nositelem duchovního míru Ježíše Krista. To platí zejména v rodině.



V posledních rozhovorech vizionáři velmi důrazně zdůrazňovali, že rodinný růženec je hlavním nástrojem ochrany rodiny před satanem a také účinným nástrojem k nastolení míru v domácí církvi. Stejný důraz se objevuje v různých rozhovorech Mirjany, Ivanky, Ivana, Mariji a Vicky. Všichni zdůrazňují, že nejdůležitějšími prostředky k dosažení pokoje v rodině jsou modlitba a půst, ale především rodinný růženec. Důsledná modlitba rodinného růžence zůstává vynikajícím prostředkem, jak přinášet a udržování Kristova pokoje v našich domovech.

Pokoj a rodina ve zjeveních Panny Marie v Medžugorji

Ó, Ježíši, Spasiteli, můj Pane, můj Bože, mé všechno! Ty, který jsi svou smrtí na kříži přemohl smrt a všechno zlo, smiluj se nade mnou. Skrze své bolestné umučení mě vysvoboď od každé přítomnosti satana a útoků zlých duchů. Prosím Tě ve Tvém svatém jménu, Ježíši Kriste, za Tvé nejsvětější rány a krev a za Tvůj svatý kříž, na mocnou přímluvu Neposkvrněné Panny Marie. Kéž se na mě vylije krev a voda, která vytryskla z Tvého svatého, umučeného těla, a očistí mě, osvobodí a uzdraví podle Tvého plánu a Tvé vůle. Amen.



Ó, nejsvětější Královno nebe a země, Královno všech andělů, nejblahoslavenější Panno Maria, mocná Panno, která jsi rozdrtila hlavu hada, skryj mě pod svůj ochranný plášť, nedovol zlým duchům, aby mě nadále trápili. O to Tě prosím, Tvůj nehodný syn/ Tvá nehodná dcera, a zasvěcuji a svěřuji Ti svůj život, svou minulost, přítomnost i budoucnost. Oslav v mém životě svého svatého božského Syna, ochraňuj mě před nástrahami zla ve všech jeho podobách podle Božího plánu a vůle. Amen.

Modlitba za osvobození od zla

Ježíš, můj Vykupitel a Osvoboditel, můj Pán a můj Bůh, můj Pán a mé všechno, vykoupil jsi nás svou obětí na kříži a zvítězil nad Satanem. Vysvoboď mě z jeho zákeřné přítomnosti a od všech jeho hrozeb. 



Prosím o to skrze tvé jméno. Prosím o to skrze tvou krev prolitou za nás. Prosím o to skrze kříž, na kterém jsi za nás položil svůj život. Prosím o to na přímluvu Neposkvrněné a Bolestné Panny Marie, která stála u paty kříže.



Kéž mě krev a voda, které vyšly z tvého probodeného boku na kříži, očistí, posvětí, obmyjí a osvobodí. Uzdrav mě, Pane. Osvoboď mě, Pane. Pomoz mi, Pane. Amen.

Modlitba k Ježíši, mému Vykupiteli

Všemohoucí Bože, který jsi dal svatým Kosmovi a Damiánovi dar uzdravování a ducha lásky, dej, ať následujeme jejich příkladu a sloužíme druhým s velkorysostí a soucitem. Pomoz nám spojit naše profesionální dovednosti s hlubokou péčí o ty, kterým sloužíme. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Krátká modlitba ke svatým Kosmovi a Damiánovi

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Bl. Alžběta Canoro Mora – mystička a prorokyně obyčejného života

Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj: mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj.



Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj.



Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám.



A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. Amen.

Kategorie