Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Svatí Kryšpín a Krispinián byli bratři narození v Římě kolem 3. století. Byli to vzdělaní a zruční řemeslníci, známí svou prací ševců. Ve snaze uniknout pronásledování křesťanů ve své vlasti se přestěhovali do Galie (dnešní Francie), aby šířili evangelium.



V Galii se bratři prosadili jako ševci, ale netajili se svou vírou. Svým řemeslem se živili a zároveň evangelizovali své okolí. Jejich skromná a obětavá práce jim umožnila oslovit místní komunitu a sdílet Kristovo poselství prostřednictvím svých slov i řemeslných dovedností.



Jejich úsilí se setkalo s nepřátelstvím a pro svou víru čelili pronásledování. Kryšpín a Krispinián se odmítli zříci křesťanství a prohlásili, že jejich víra je cennější než jejich životy. Nakonec podstoupili mučednickou smrt a stali se symboly neochvějné víry a odvahy tváří v tvář nepřízni osudu. Jejich svátek se slaví 25. října a jsou uznáváni jako svatí patroni obuvníků a koželuhů.



Praktické lekce:



Lekce 1: Využijte své dovednosti ke službě druhým: Stejně jako Kryšpín a Krispinián, kteří spojili své řemeslo s vírou, můžeme i my najít způsob, jak sloužit svým komunitám prostřednictvím svých vlastních dovedností. Ať už jste učitel, umělec nebo řemeslník, hledejte příležitosti, jak pomáhat druhým nebo se podělit o své nadání a spojit svou práci se skutky laskavosti a štědrosti.



Lekce 2: Stůjte pevně za svým přesvědčením: Bratři prokázali nesmírnou odvahu ve své víře. V každodenním životě ji můžeme praktikovat tím, že si budeme stát za tím, v co věříme, i když budeme čelit tlaku okolí nebo výzvám. Může to znamenat, že budeme vystupovat proti nespravedlivým praktikám v práci nebo že se budeme v každodenním životě rozhodovat eticky s vědomím, že na našich hodnotách záleží.

Svatý Kryšpín a Krispinián

„Pevně věříme a pevně doufáme, že tak jako Kristus skutečně vstal z mrtvých a žije navěky, tak i spravedliví budou po své smrti žít (655) navěky se vzkříšeným Kristem a že on je vzkřísí v poslední den. Naše vzkříšení bude stejně jako jeho vzkříšení dílem Nejsvětější Trojice.“ (648)



„Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá.“ (Řím 8,11).



Výraz „tělo“ označuje člověka ve stavu jeho slabosti a smrtelnosti. „Vzkříšení těla“ (364) znamená, že po smrti bude žít nejen nesmrtelná duše, ale také naše „smrtelná těla znovu ožijí“ (Řím 8,11).



Papež František v jedné ze svých katechezí řekl o vzkříšení těla:



„Vzkříšení těla je skutečnost, která tvoří pečeť naší křesťanské identity.“



Papež František se tak odvolával na obyvatele Korintu, k nimž ve svých listech promlouval svatý Pavel. Papež poznamenal, že Korinťané měli s chápáním vzkříšení lidského těla podobné problémy jako dnešní křesťané. „Měli jiné představy &#8211; mysleli si, že mrtví jsou ospravedlněni, že nejdou do pekla, ale do vesmíru, někam do vzduchu, a že s Bohem se setkává pouze duše,“ řekl papež.



„I dnes mají lidé tendenci věřit spíše v jakýsi „kosmický panteismus“ než ve vzkříšení a proměnu našeho fyzického těla, protože je pro ně snazší přijmout takovou teorii než teorii katechismu. To je však v rozporu s působením Ducha svatého, kterého jsme přijali ve křtu a který nás má při vzkříšení zcela proměnit,“ poznamenal papež.



„Když o tom přemýšlíme, náš jazyk nám říká: &#8218;Chci do nebe, nechci do pekla&#8216;, ale bohužel zůstáváme jen u této věty. Nikdo z nás neříká: &#8218;Vstanu z mrtvých jako Kristus&#8216;. I pro nás je to těžko pochopitelné. Ale křesťanské chápání toho, co se stane s naším tělem po smrti, je mnohem radikálnější.“



„Křesťanské učení o vzkříšení těla je skandál, který oni nemohou pochopit,“ řekl Pavel Korinťanům. Proto hned poté nabízí následující myšlenku, která je zcela jasná:



„Když se tedy káže o Kristu, že byl vzkříšen z mrtvých, jak mohou někteří z vás popírat zmrtvýchvstání? Jestliže není zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, pak je naše kázání k ničemu; celá vaše víra je k ničemu!“ (1 Kor 15,12-14).



„Vzkříšení těla je součástí vyznání víry. Očekáváme vzkříšení mrtvých a budoucí život. Tato skutečnost je jádrem křesťanské identity, která znamená být jedním tělem a jednou duší s Pánem.“



„Začněme svou cestu ke vzkříšení již zde na zemi, stejně jako Pánovi učedníci. Vzkříšení je velkou nadějí každého křesťana, protože tak budeme navždy spojeni s Bohem,“ řekl papež a parafrázoval slova svatého Pavla Soluňanům, kteří měli s pochopením této části Vyznání víry také potíže. „Nakonec budeme oslaveni spolu s ním.“

Co je to vzkříšení těla?

Pane Ježíši, vroucně Tě prosíme:



<ul>
<li>Posiluj naše prarodiče, kteří navzdory svému stáří a nemoci přijímají do své péče vnoučata,</li>



<li>posiluj jejich víru, aby ji dokázali předávat dál a pěstovat ji ve svých vnoučatech,</li>



<li>uděl našim prarodičům milost, aby na podzim svého života žili svátostným životem a dobrým příkladem k němu vedli svá vnoučata,</li>



<li>dej našim prarodičům trpělivost a dobré zdraví, aby mohli s láskou sloužit svým vnoučatům,</li>



<li>bohatě odměň vše, co touto službou pro své děti a vnoučata vykonají.</li>
</ul>



Bože, děkuji Ti za dva páry očí, které jsi učinil součástí mého života. Děkuji Ti za každý jejich pohled, který mě něžně hladí a laskavě utěšuje. Děkuji Ti za jejich úsměvy, které rozjasňují mé dny. Děkuji Ti za jejich povzbudivá objetí, která mě podporují. Děkuji Ti za jejich laskavou pomoc a modlitby. Děkuji Ti za jejich srdce, která vyzařují lásku. Děkuji Ti za dva prameny pokory, které nevysychají. Bože, děkuji Ti za mou babičku a děkuji Ti za mého dědečka. Amen.

Modlitba za prarodiče

Svatý Antoníne Maria Clarete, Bůh zapálil tvé srdce láskou k Němu tak hlubokou, že se přelila do srdcí všech hříšníků, které jsi potkal. Prosím, oroduj za mě, abych rostl hlouběji ve své lásce k Bohu a z této lásky miloval druhé, které denně potkávám. Amen.



Svatý Antoníne, oroduj za mě.



Zdroj: My Catholic Life!

Krátká modlitba ke svatému Antonínu Maria Claretovi

Antonín Maria Claret se narodil 23. prosince 1807 v Sallentu ve Španělsku. Od mládí projevoval hlubokou lásku k Bohu a nadšení pro službu druhým. Poté, co se stal knězem, zasvětil svůj život kázání a šíření evangelia. V roce 1849 založil Kongregaci synů Neposkvrněného Srdce Panny Marie, obecně známou jako klaretiáni, aby se zabývala duchovními potřebami chudých a evangelizovala prostřednictvím kázání a vzdělávání.



Claretovo misionářské nadšení ho zavedlo do celého Španělska a na Kubu, kde neúnavně pracoval na zlepšení života lidí na okraji společnosti. Byl známý svým novátorským stylem kázání, při němž používal jednoduchý jazyk a příklady, které se hodily k oslovení lidí ze všech společenských vrstev. Claret také zdůrazňoval důležitost vzdělání a zakládal školy a misie na podporu gramotnosti a morální výchovy.



Jeho angažovanost v oblasti sociální spravedlnosti a služby přesahovala rámec kázání. Byl zastáncem chudých a podporoval iniciativy, které pomáhaly potřebným a lidem na okraji společnosti. V roce 1868 se Claret po zkušenostech s politickými nepokoji ve Španělsku vrátil ke své službě a stále se soustředil na své poslání šířit Boží lásku a pravdu.



Svatý Antonín Maria Claret zemřel 24. října 1870. V roce 1950 byl papežem Piem XII. kanonizován a je oslavován pro svou oddanost evangeliu, lásku k chudým a založení klaretiánů.



Praktické lekce:



Lekce 1: Využívejte své dary ke službě druhým: Claretovo nasazení v oblasti kázání a vzdělávání nás učí rozpoznat vlastní schopnosti a využít je k pomoci druhým. Ať už jste dobří ve vyučování, vaření nebo naslouchání, najděte způsob, jak se o své nadání podělit se svým společenstvím nebo jak podpořit někoho v nouzi, například doučováním dítěte nebo vařením pro souseda.



Lekce 2: Zasazujte se o sociální spravedlnost: Antonín Maria Claret nás inspiruje k tomu, abychom byli aktivní ve svých komunitách. Vyhledejte místní organizace, které podporují chudé, a věnujte jim svůj čas jako dobrovolníci. Můžete také darovat oblečení nebo potraviny, účastnit se úklidových dnů v obci nebo podporovat iniciativy, které prosazují rovnost a spravedlnost.

Svatý Antonín Maria Claret – životopis

Boží království je ústředním tématem křesťanského učení a představuje Boží vládu a přítomnost mezi lidmi. V Novém zákoně se pojem „Boží království“ používá k popisu různých aspektů Boží vlády a jejího vlivu na svět.



<ol>
<li>Přítomnost a příchod Božího království: Boží království se blíží s příchodem vtěleného Slova &#8211; Ježíše Krista. Je hlásáno v evangeliu a přítomno v Kristově osobě. Jeho příchod byl potvrzen Kristovou smrtí a vzkříšením. Přítomnost Božího království zakoušíme především prostřednictvím eucharistie.</li>



<li>Eschatologický rozměr: Křesťané věří v konečné a slavné zjevení Božího království, až Kristus předá království svému Otci. K tomu dojde na konci časů, kdy bude vše podřízeno Kristu a dojde ke konečnému vítězství nad zlem.</li>



<li>Poslání církve: Církev je považována za zárodek a počátek Božího království na zemi. Kristus pověřil apoštoly hlásáním Božího království a prostřednictvím Ducha svatého formuje svůj lid do kněžského království. Církev shromažďuje lidi kolem Krista a připravuje je na plné zjevení Božího království.</li>



<li>Morální a duchovní rozměr: Boží království je spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém. Vstup do tohoto království vyžaduje pokoru, pokání a víru v evangelium. Kristus hlásá blahoslavenství, která zdůrazňují hodnoty, jako je chudoba ducha, milosrdenství a čistota srdce, a slibují odměnu v nebeském království.</li>



<li>Království a duchovní boj: Příchod Božího království znamená porážku satanovy vlády. Ježíšova vymítání a zázraky jsou předzvěstí konečného vítězství nad zlem, které bude definitivně ustanoveno Kristovým křížem.</li>



<li>Úloha křesťanů: Všichni lidé jsou povoláni ke vstupu do Božího království, které přijímá lidi ze všech národů. Křesťané jsou povoláni k tomu, aby hledali Boží království a jeho spravedlnost jako hlavní cíl svého života a důvěřovali Boží prozřetelnosti.</li>
</ol>



Boží království tedy zahrnuje Boží vládu nad světem, přítomnost Boží milosti v životě věřících a konečné vítězství dobra nad zlem. Je to cíl, k němuž křesťané směřují a modlí se, aby přišel a plně se projevil na konci časů.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Boží království – co to je?

Pane, vyslyš mě. Má duše je unavená. Strach, obavy a pochybnosti se na mě valí ze všech stran. Ale tvé úžasné milosrdenství nelze oddělit od těch, kdo k tobě volají.



Vyslyš mé volání. Pane, dovol mi důvěřovat tvému úžasnému milosrdenství. Ukaž mi, jak. Osvoboď mě od strachu, abych našel odpočinek ve Tvé milující náruči. Amen.

Modlitba proti stresu a úzkostem

Bože, který jsi vzkřísil svatého Jana Kapistránského, aby posílil tvůj věrný lid, dej, ať na jeho přímluvu čelíme výzvám našeho života s odvahou a vírou. Dej, ať se v těžkých chvílích vždy obracíme k Tobě a odvážně sdílíme Tvou lásku s lidmi kolem nás. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Janu Kapistránskému

Svatý Jan Kapistránský se narodil v roce 1386 v Capistranu v Itálii. Zpočátku se věnoval právu a státní správě a stal se uznávaným právníkem a guvernérem. Po období politických zmatků a věznění však Jan prožil hluboké duchovní obrácení. Opustil kariéru, vstoupil do františkánského řádu a zasvětil se životu v pokání, kázání a reformám.



Jako františkánský mnich se Jan stal známým díky svému vášnivému kázání a horlivosti pro víru. Cestoval po Evropě, šířil evangelium a bránil církev proti herezím, jako bylo husitské hnutí. Jeho inspirativní kázání přivedla mnoho lidí zpět ke katolické víře a on neúnavně pracoval na reformě duchovních i laiků a povzbuzoval je ke svatému a věrnému životu.



V pozdějších letech byl Jan povolán k obraně křesťanské Evropy před postupující Osmanskou říší. Ačkoli mu bylo 70 let, shromáždil armádu věřících a sehrál rozhodující roli při vítězství v bitvě u Bělehradu v roce 1456. Ještě téhož roku zemřel a zanechal po sobě odkaz vroucí víry a oddanosti Kristu.



Praktické lekce:



Lekce 1: Proměňte neúspěchy v příležitost k růstu: Janův život se změnil po politickém pádu a uvěznění. Místo aby zůstal poražený, využil neúspěch jako příležitost obrátit se k Bohu. V každodenním životě, když čelíme nečekaným výzvám nebo neúspěchům, se můžeme inspirovat Janovým příběhem a hledat způsoby, jak duchovně růst, poučit se z dané situace a cílevědomě se posunout vpřed.



Lekce 2: Buďte odvážní ve sdílení své víry: Jan Kapistránský se nebál mluvit nahlas a hájit svou víru, ať už kázáním nebo postavením se v bitvě. V moderním životě se často zdráháme vyjádřit svou víru, zvláště když se cítíme nepohodlně. Můžeme následovat Janův příklad a sdílet svou víru s laskavostí a důvěrou, ať už tím, že pomůžeme někomu v nouzi, podpoříme přítele, který prochází těžkým obdobím, nebo se v každodenních situacích postavíme za to, co je správné.

Svatý Jan Kapistránský – životopis

1) Rozbil kalich plný jedu znamením kříže.



Opat nedalekého kláštera zemřel a tamní mniši požádali svatého Benedikta, aby se stal jejich novým opatem. Ten nejprve odmítl, ale když naléhali, souhlasil. Benedikt však byl přísnější než předchozí opat a mniši ho brzy začali nenávidět. Rozhodli se ho zabít a dali mu do sklenice s vínem jed.



Benedikt však udělal znamení kříže, aby vínu požehnal, a v tu chvíli se sklenice s vínem náhle roztříštila na malé kousky, jako by do ní hodili kámen. Svatý Řehoř Veliký ve svém vyprávění o tomto příběhu píše: „nápoj smrti, který nesnesl znamení života“.



2) Zachránil člověka před utonutím tím, že se na chvíli stal jinou osobou.



Mnich jménem Placidus spadl do vody jezera a byl rychle unášen silným proudem. Ačkoli byl Benedikt od jezera velmi daleko, zázračně poznal, co se stalo, a okamžitě nařídil jinému mnichovi Maurovi, aby běžel k jezeru Placida zachránit.



Když Maurus dorazil k jezeru, bez rozmýšlení se rozběhl po hladině jezera, chytil Placida za límec a odtáhl ho zpět na břeh. Neuvědomil si, že chodí po vodě, dokud se nevrátil na pevnou zem. Svatý Řehoř Veliký píše, že Maurus „žasl a bál se toho, co udělal“.



A tady přichází místo, kde se věci staly ještě podivnějšími. Když Maurus později toho dne o této události mluvil, trval na tom, že sotva věděl, že chodí po vodě, když se to stalo. A Placidus? Ten tvrdil, že ten, kdo ho uprostřed jezera vytáhl z vody, neměl na sobě Maurův oděv, ale Benediktův.



Jinými slovy, nějakým záhadným způsobem, i když to byl Maurus, kdo běžel k jezeru, Benedikt zázračně působil skrze něj, chodil po vodě a zachránil Placida.



3) Čtení v myslích jeho mnichů



Několik jeho mnichů bylo vysláno, aby doručili zprávu do jiného města. Benedikt jim nařídil, aby se po celou dobu cesty postili, jak je jejich zvykem. Cesta však trvala o něco déle, než očekávali, a tak je někdo pozval k sobě domů na dobré jídlo a oni přijali &#8211; kdo by to byl řekl?



Benedikt však ano. Když se vrátili, hned se jich zeptal, kde jedli. Když řekli, že nikde nejedli, řekl jim, kde jedli a co jedli, včetně toho, kolik měli nápojů. Přistiženi při lži, že Benedikt může znát všechny podrobnosti o tom, co udělali, „padli mu rozechvěle k nohám“ a vyznali svůj hřích.



4) Přivedl dítě zpět k životu



Během stavebních prací v opatství přišel za svatým Benediktem sám Satan a řekl mu, že má v plánu napadnout mnichy pracující na projektu. Benedikt okamžitě poslal dělníkům varování. Jakmile zpráva dorazila, zřítila se částečně dokončená zeď na mladého chlapce, který pomáhal při práci, a zabila ho.



Mniši vzali potlučené tělo mrtvého chlapce, položili ho na stůl, Benedikt poslal všechny ven z místnosti a začal se modlit. Chlapec zázračně ožil a jeho tělo se uzdravilo ze všech zranění.



5) Svou modlitbou pohnul obrovským kamenem.



Několik mnichů bylo zaneprázdněno budováním nových cel v opatství a narazili na obrovský kámen, který jim blokoval cestu do budovy. I když všichni spolupracovali, nebyli schopni s kamenem pohnout.



Co tedy udělali? Samozřejmě zavolali svatého Benedikta! Ten jim řekl, že modlitba s kamenem pohne, a &#8211; voilà! &#8211; mniši byli schopni kámen snadno přemístit, zatímco se Benedikt modlil.



6) Tvrdohlavý démon



Jeden muž v nedalekém městě byl posedlý démonem a místní biskup ho nedokázal vyhnat. Poslal muže ke svatyním mnoha svatých mučedníků, ale bezvýsledně.



Nakonec biskup povolal Benedikta, který v modlitbě vzýval našeho Pána Ježíše Krista a muže od démona okamžitě osvobodil. Benedikt muži zanechal dvě pravidla, aby se vyhnul dalšímu útoku démona: (1) do konce života se zdržet masa a (2) nepokoušet se vstoupit do kněžského stavu.



7) Nedbal na ďábelský podvod



Během stavby Benedikt požádal mnichy, aby na určitém místě vykopali hlubokou jámu. Mniši našli starou mosaznou sochu. Z nějakého důvodu jeden z mnichů sochu umístil do kuchyně; ne s úmyslem ji uctívat, ale jen jako místo, kam ji dočasně umístit.



Náhle v kuchyni vypukl mohutný požár. Mniši, kteří se obávali, že oheň zachvátí celou budovu, prosili Benedikta o pomoc. Benedikt však řekl, že žádný oheň nevidí. Když mniši trvali na tom, že kuchyně je plná plamenů, Benedikt pochopil, že plameny jsou ďábelský trik, který je má zastrašit &#8211; trik, který však na něj byl zcela neúčinný. Modlil se, aby mnichy zbavil klamu, a jejich oči se náhle osvobodily pro pravdu.

Svatý Benedikt a jeho zázraky

Svatý Kříž nechť je mým světlem. Drak nechť není mým vůdcem. Odejdi pryč satane, nesváděj mě k marnostem; to, co mi ponoukáš je zlé, sám si vypij svůj jed. Amen.

Modlitba z medailky svatého Benedikta

Je dobře známo, že kapucín ze San Giovanni Rotondo zažil těžké zkoušky, ale i mnoho humoru. Ne každý je známý svým úžasným smyslem pro humor tak jako on!



„Podívej se, kde ses to coural!“



Jeden muž odcestoval do San Giovanni Rotondo, aby se setkal s otcem Piem, ale bylo tam tolik lidí, že se s ním nesetkal a musel se vrátit domů. Když však opustil klášter, ucítil nádhernou vůni vycházející ze stigmat mnicha a cítil se osvěžený a plný nové síly.



O pár měsíců později ucítil stejnou příjemnou vůni při toulkách horami. Zastavil se, upadl do extáze a zhluboka vdechoval tu vůni. Když přišel k sobě, zjistil, že stojí těsně nad propastí. Kdyby se kvůli té vůni nezastavil, šel by přímo do ní.



Rozhodl se okamžitě jet zpět do San Giovanni Rotondo, aby otci Piovi poděkoval. Když dorazil do kláštera, otec Pio, který ho nikdy předtím neviděl, mu s úsměvem řekl: „Synu můj! Podívej se, kde ses to coural!“



Pod matrací



Žena trpěla strašlivými migrénami, až se rozhodla dát si pod polštář fotografii otce Pia, doufajíc, že bolest ustoupí. Trvalo to několik týdnů a bolest neustupovala. Nakonec, v opravdovém italském temperamentu, vykřikla: „Otče Pio! Když mě nechceš zbavit bolesti, dám tě za trest pod matraci!“



Po několika měsících odjela do San Giovanni Rotondo, aby se vyzpovídala otci Piovi. Sotva si klekla před zpovědnici, mnich se na ni přísně podíval, prudce vstal a zabouchl dveře zpovědnice. Žena byla v šoku. Po chvíli se dveře opět otevřely a otec Pio s úsměvem řekl: „To se ti nelíbilo, že? Mně se taky nelíbilo, že jsi mě dala pod matraci!“



Rada otce Pia



Argentinský kněz slyšel mnoho o radách otce Pia, a tak se rozhodl odcestovat do Itálie, aby od něj dostal duchovní vedení. Když dorazil, vyzpovídal se otci Piovi, ale vrátil se domů bez jakékoli rady.



Byl zklamaný a říkal: „Nechápu, proč mi otec Pio nic neřekl. Jel jsem kvůli němu až z Argentiny! Koneckonců, on čte ve svědomí každého člověka a věděl, že chci radu!“



Stěžoval si tak dlouho, až se ho jeho farníci zeptali: „Otče, jste si jistý, že vám otec Pio nic neřekl? Možná udělal nějaké zvláštní gesto?“



Kněz si nakonec vzpomněl, že ho otec Pio požehnal velmi pomalu, až měl pocit, že to nikdy neskončí.



„To je ta rada!“ vykřikli farníci. „Když nám žehnáte vy, Otče, děláte to tak rychle, že to ani nevypadá jako kříž.“ Kněz byl potěšen. Nakonec dostal vedení, o které žádal – velmi originálním způsobem.



Strážce a zloději



V jedné římské čtvrti řádili zloději. Jeden z obyvatel se bál opustit svůj dům kvůli cestě za otcem Piem. Nakonec se rozhodl jet, ale předtím se modlil: „Otče, jedu za tebou, ale ty se mi postarej o dům…“



V San Giovanni Rotondo se vyzpovídal otci Piovi. Druhý den se k němu přiblížil a chtěl ho pozdravit, ale otec Pio mu řekl: „Ještě jsi tady? Potím se, jak držím tvé dveře!“



Muž se vrátil domů a zjistil, že se zloději pokusili vloupat dovnitř a poškodili zámek – ale nic nechybělo.



Bota



Muž trpěl hroznými bolestmi zubů. Jeho manželka mu řekla: „Proč se nepomodlíš k otci Piovi, aby ti pomohl? Máš tady jeho obrázek, modli se.“ Muž rozzlobeně řekl: „Mám takovou bolest a mám se jen modlit?“ Vzal botu a hodil ji silou po obrázku otce Pia.



O několik měsíců později se ho manželce podařilo přesvědčit, aby jel za otcem Piem. Když se vyzpovídal a přiznal všechny své hříchy, otec Pio se ho zeptal: „Na nic dalšího si nevzpomínáš?“ „Ne,“ odpověděl muž. „Opravdu? A co ta bota, kterou jsi mi hodil do obličeje?“



Velké, velké požehnání



Duchovní dcera otce Pia zůstala tři týdny v San Giovanni Rotondo. Nechtěla odjet do Švýcarska bez zpovědi, ale nemohla se k němu dostat. Byla velmi smutná. Vzpomněla si však, že otec Pio každý den žehná věřícím z okna své cely.



Rozhodla se, že před odjezdem aspoň dostane požehnání. Cestou si stále opakovala: „Chci velké, velké požehnání pro sebe.“ Když dorazila, lidé už odcházeli, otec Pio už požehnal a mával kapesníkem z okna.



Skupina žen jí řekla, že už nemá cenu čekat. Ale žena si klekla na zem a dál si opakovala: „Chci jen velké, velké požehnání.“



Po několika minutách se okno znovu otevřelo a otec Pio požehnal věřícím – tentokrát mával prostěradlem místo kapesníku. Všichni se začali smát. Jedna žena řekla: „Otec Pio je blázen!“ Ale duchovní dcera se rozplakala, protože věděla, že to „velké, velké požehnání“ bylo jen pro ni.



Myslíš, že si ji vezmu já?



Otec Pio sloužil svatební mši. Když přišel rozhodující okamžik, ženich nebyl schopen říct „ano“ – byl přemožen emocemi.



Otec Pio chvíli čekal, usmíval se a snažil se ho povzbudit. Když ale nic nezabíralo, nahlas řekl: „Tak už řekni ano. Nebo si myslíš, že si ji vezmu já?“

Zázraky otce Pia, které pohladí duši

Askeze je duchovní úsilí nebo praxe zaměřená na dosažení ctnosti a křesťanské dokonalosti. Slovo pochází z řeckého „askesis“, což znamená cvičení nebo trénink a původně se používalo v souvislosti s atletickým tréninkem. První křesťané toto slovo převzali pro označení duchovních cvičení, která praktikovali, aby posílili své ctnosti.



Askeze zahrnuje různé formy sebezáporu a pokání, které mají jednotlivci pomoci ovládnout jeho tělesné touhy a vášně, aby žil v souladu s duchem. Askeze by však neměla být zaměňována s přísností nebo nadměrným tělesným pokáním. Pravá askeze se zaměřuje na vnitřní růst a duchovní sílu, nikoli pouze na vnější projevy pokání.



V kontextu křesťanské teologie je askeze nezbytná pro duchovní pokrok a dosažení křesťanské dokonalosti. Zahrnuje praktikování duchovních a morálních cvičení, která vedou k osvojení ctností a posílení vlády vůle nad vlastním jednáním. Tímto způsobem askeze pomáhá jednotlivci růst ve víře a duchovní zralosti.



Zdroj: catholicculture.org / newadvent.org / katechismus

Askeze – co to je?

Svatý Pius V., svatý papeži a neúnavný reformátore, oroduj za nás v našem úsilí žít věrně, disciplinovaně a pokorně. Přimlouvej se za nás, abychom rostli v úctě ke svátostem, vytrvali v pravdě a zůstali odvážní při obraně víry. Kéž stejně jako ty nacházíme sílu v modlitbě a radost ze služby Božímu lidu. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Piu V.

Papež svatý Pius V. se narodil jako Antonio Ghislieri v roce 1504 v italském Bosku. Vyrůstal ve skromných poměrech, v patnácti letech vstoupil do dominikánského řádu a byl známý svou hlubokou zbožností, láskou k prostotě a oddaností pravdě. V církvi postupně stoupal a nakonec byl v roce 1566, v době velkých otřesů po protestantské reformaci, zvolen papežem. Jako papež provedl reformy tridentského koncilu, standardizoval římský misál a breviář a pracoval na očistě a obnově kléru i laiků. Prosazoval také růženec, vedl křesťanskou alianci, která porazila osmanské loďstvo v bitvě u Lepanta, a po celou dobu svého pontifikátu byl vzorem osobní svatosti. Papež svatý Pius V. zemřel v roce 1572 a byl kanonizován v roce 1712.



Praktické lekce:



Lekce 1: Udržujte svůj modlitební život strukturovaný: Pius V. standardizoval liturgii, aby vnesl do církve jasnost a jednotu. Vytvoření konzistentní modlitební rutiny v každodenním životě, jako jsou ranní oběti, růženec nebo noční modlitba, může ukotvit váš den a udržet vás soustředěné na Boha.



Lekce 2: Stůjte pevně ve svém přesvědčení: Při prosazování reformy čelil odporu, ale neustoupil. V moderním životě, ať už prosazujete své hodnoty v práci, nebo děláte morální rozhodnutí, která nejsou populární, nám jeho příklad připomíná, že máme stát pevně a čestně.



Lekce 3: Zjednodušujte a sloužte: Pius V. žil jednoduše a zůstal skromný, přestože zastával nejvyšší církevní úřad. Zvolte si jednoduchost, kde můžete &#8211; ukliďte si domov, trávte méně času u obrazovek nebo se dobrovolně věnujte druhým, místo abyste se neustále zabývali materiálními záležitostmi.

Papež svatý Pius V. – životopis

Přečtěte si zamyšlení Maury Roan McKeeganové o tom, proč je důležité učit děti odpouštět.



Neboť jestliže odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí i vám váš nebeský Otec. Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše hříchy. (Mt 6,14–15)



Když přemýšlíme o tom, jak se dostat do nebe, mnohé napadne důležitost pokání. Víme, že musíme říct: „Je mi to líto,“ a učíme to i děti. Někdy se ale při zdůrazňování pokání zapomíná na druhou stranu – odpuštění. Jak nám připomíná evangelium, nestačí litovat jen své vlastní hříchy – máme také odpouštět druhým, pokud chceme, aby Bůh odpustil nám. A protože milujeme své děti a chceme jim zajistit nebe, musíme je nejen naučit lítosti, ale také odpuštění.



Jak pomáháme dětem naučit se odpouštět? Učíme je zavázat si tkaničky, obléknout tričko nebo si vyčistit zuby – tyto praktické lekce mají jasné kroky. Jakmile se je naučí, nemusíme je učit znovu. Ale odpuštění? To je nekončící proces. I my dospělí se znovu a znovu učíme odpouštět. Je to lekce na celý život.



Existují určité konkrétní věci, které dětem mohou pomoci naučit se odpouštět. Mezi nimi je i svátost smíření. Nic nám neposkytne lepší pochopení milosrdenství než skutečný účinek milosti v našich životech. A kromě svátostné milosti existuje i několik dalších nápadů:



<h3 class="wp-block-heading">1. Učte děti říkat: „Odpouštím ti,“ když někdo řekne: „Je mi to líto.“</h3>



Na slovech záleží. Ježíš je Boží Slovo – a my máme možnost Ho napodobovat slovy, která říkáme. Naše kultura zdůrazňuje výrazy jako „prosím“ nebo „děkuji“, ale už méně se učíme správně odpovídat. Když někdo řekne „děkuji“, odpovědi bývají „v pohodě“, „jo“, „OK“, „hmmm“. Ale tyto odpovědi nenesou stejný význam jako třeba „nemáš zač“ nebo „rádo se stalo“.



Podobně je to i s omluvami. Když někdo řekne: „Je mi to líto,“ často slyšíme odpověď typu „to je v pořádku“ nebo jen pokývnutí hlavou. Ale často chybí odpověď, která znamená nejvíc: „Odpouštím ti.“ Žádná jiná odpověď nemá tak hluboký význam jako tato dvě slova. Je to jednoduchá, ale silná fráze – mocná lekce pro děti, aby říkaly: „Odpouštím ti,“ když někdo projeví lítost.



Nemůžeme je však nutit, aby říkaly něco, čemu samy nevěří (nebo abychom je nutili lhát), takže nakonec je to na nich. Ale můžeme je povzbuzovat a vysvětlovat jim, proč jsou pokání a odpuštění důležité. Můžeme s nimi sdílet Ježíšova slova o odpuštění a modlit se, aby se naučily odpouštět. Můžeme jim říct, že to nebude vždy snadné, ale že když to udělají upřímně, vyhrají boj proti nepříteli duší. A časem překonají pokušení odmítnout odpuštění a vysloví slova, která je těžké říct. Sami můžeme tato slova používat jako vzor pro děti i ostatní, kdykoli se naskytne příležitost.



<h3 class="wp-block-heading">2. Dejte jim druhou šanci (třetí, čtvrtou nebo sedmdesátou sedmou)</h3>



Před několika měsíci jsem seděla s dětmi na mši za jednou maminkou, která tam byla se svými dětmi. Byla očividně unavená a podrážděná chováním svého nejmladšího syna. V jednu chvíli ho pokárala, že lezl po lavici, a řekla mu, že po mši nedostane koblihu. „Prosím, mami,“ zašeptal zoufale, „prosím, budu už hodný! Prosím!“ Očividně litoval, ale jeho matka zůstala tvrdá. Řekla, že už nemá šanci, protože se choval příliš zle.



Nechtěla jsem je poslouchat – raději bych se soustředila na oltář – ale tahle scéna se odehrávala přímo přede mnou. Nechci tu maminku soudit – vím, jaké to je být vyčerpaná a podrážděná. Ale z pohledu třetí osoby – dítě se nechovalo tak hrozně, jen dětinsky – a myslím, že by bylo šťastnější, kdyby mu odpustila a dala druhou šanci. V duchu jsem jí říkala: „Dej mu ještě šanci!“ Nejen kvůli dítěti – ale i kvůli sobě. Mohla najít větší pokoj v milosrdenství než ve zlosti. Bůh nám dává znovu a znovu příležitost napravit se po tom, co jsme Ho zranili. A stejně tak i my můžeme prokazovat toto milosrdenství svým dětem – obzvlášť během mše, kde je tak důležité učit se pozitivním emocím.



U nás doma, když dám dítěti druhou šanci, často řeknu něco jako: „No, protože je neděle, den milosrdenství, smiluji se nad tebou a dám ti druhou šanci.“ Nebo: „Bůh je k nám vždycky milosrdný, proto i já ti ukážu stejné milosrdenství.“ Jedno z mých mladších dětí se podle toho naučilo říkat: „Dáš mi další šanci, když je dnes den milosrdenství?“ A vždycky se pak na sebe usmějeme. Když necháme odpuštění a milosrdenství volně plynout, všechno jde snáz. (A děti tak budou vyrůstat s vědomím, že i ony mají být lepší.)



<h3 class="wp-block-heading">3. Nechte je odpouštět druhým</h3>



Důležité je vědět, že děti se učí nejen tím, co říkáme, ale ještě více tím, co děláme. Možná nemáme často šanci ukázat dětem, jak odpouštíme velké urážky – ale život nám dává mnoho příležitostí ukázat jim, jak odpouštíme v malých věcech.



Před několika měsíci jsem jela s dětmi v autě, když jeden řidič udělal nebezpečný manévr a mohl způsobit nehodu. Auto jsem naštěstí zvládla, ale naštvaně jsem poznamenala, že ten řidič „je idiot“. Uprostřed hněvu na člověka, který nás ohrozil, mi Duch Svatý připomněl, že je to příležitost ukázat dětem lepší reakci. Zhluboka jsem se nadechla a řekla něco jako: „Jsem opravdu naštvaná, že nás ohrozil, ale neměla jsem ho tak nazvat. Co jsem měla udělat, je modlit se za něj. Tak to teď udělám. Pane, prosím, pomoz tomu člověku být lepším řidičem. Odpouštím mu a prosím tě, ať ho i ostatní ochráníš na cestách.“



Ne vždycky to zvládnu, ale když se naskytne příležitost, můžu říct, že děti opravdu vnímají, co říkáte. Když je na vás pokladník v obchodě hrubý, když vás někdo předběhne ve frontě, nebo když vám přítel řekne něco bolestivého – všechny tyto těžké chvíle se mohou stát vzpomínkami, které si děti odnesou. A když zareagujeme správně, pomůže jim to jednou odpouštět i ve vlastním životě.



Pokud se děti naučí od nás říkat: „Odpouštím ti,“ dávat druhou šanci, odpouštět a modlit se za ty, kdo je zranili, pak mohou šířit toto světlo dál. Každé úsilí, kterým přinášíme odpuštění druhým, nese ovoce – nejen v přítomnosti, ale i pro budoucí generace. Každý z nás se musí snažit odpouštět křivdy a modlit se, aby i nám Bůh odpustil ty naše.



Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i vám odpustil Bůh v Kristu!

Kategorie