Měl by mít člověk stálého zpovědníka?

Mělo by to tak být. Člověk by měl mít svého stálého (ve smyslu – dlouhodobějšího) zpovědníka. Tedy někoho, kdo s ním prochází určitou životní etapou a pomáhá mu duchovně růst.

I sportovci, kteří se chtějí zlepšovat ve svém sportu, mají jednoho stálého trenéra a nechodí trénovat pokaždé k někomu jinému. Takový „stálejší“ trenér už zná silné i slabé stránky člověka a může mu tedy lépe poradit.

Mít stálého zpovědníka tedy přináší výhody, jako například to, že při každé svaté zpovědi nemusíte znovu vyprávět o svém rodinném zázemí nebo o důležitých událostech ve vašem životě. Kněz samozřejmě nesmí použít nic z toho, co jste mu řekli při předchozích zpovědích, ale některé věci o vás může znát i z tzv. nesvátostného fóra, tedy z osobních rozhovorů mimo svaté zpovědi.

Dnes jsme bohužel někdy svědky, nazval bych to – „zpovědní turistiky“, kdy člověk chodí pokaždé ke zpovědi k jinému knězi. Může to mít vícero důvodů.

1. Kajícníkovi je nepříjemné se zpovídat ze stejných hříchů tomu samému knězi.

V takovém případě obvykle kajícníkovi říkám, že rozhodně je lepší chodit ke zpovědi stále se stejnými hříchy, než kdyby měl chodit pokaždé s novými. Když je ten „rejstřík hříchů“ stabilní, člověk aspoň ví, na čem má pracovat a na co si dávat pozor.

2. Kajícník zkouší a hledá kněze, který by mu nejvíce vyhovoval.

V takovém případě je „zpovědní turistika“ na místě, protože každý má právo vybrat si zpovědníka, který mu bude vyhovovat. A tedy bez předchozího „testování“ více kněží není možné si vybrat toho pravého. I zde však mohou vzniknout jisté problémy.

Především kritéria, podle kterých si zpovědníka vybíráme, nemusí být úplně správná.

Kněz, který se nikdy na nic neptá, nikdy nic nevyčítá a ukládá „za pokání“ jen málo modliteb, může pro někoho představovat ideálního zpovědníka – ale vůbec tomu tak být nemusí.

Kněz by se při svaté zpovědi opravdu neměl zbytečně zvědavě vyptávat, ale v případě, že usoudí, že je třeba něco upřesnit, může zpovídajícímu položit doplňující otázku. Většinou je to proto, aby mu mohl lépe poradit.

Jako častý příklad mohu uvést situaci, kdy se někdo zpovídá z toho, že v neděli nebo ve svátek nebyl na mši svaté. Doplňující otázkou lze zjistit, zda to bylo z lenosti, nebo zda šlo o důvod, který jej z této povinnosti osvobozoval – jako je nemoc, služba nebo péče o blízké a podobně.

Je jasné, že výčitky ze strany kněze při zpovědi jsou opravdu nevhodné. Už samotný fakt, že člověk přišel (předpokládejme, že svobodně, dobrovolně a vědomě) ke svaté zpovědi, je dostatečným projevem lítosti a pokory. Kněz tedy nemá co kajícníkovi vyčítat, ale může ho upozornit nebo usměrnit. V opačném extrému se totiž může stát, že člověk narazí na kněze, který ve snaze být co nejvíce laskavý a shovívavý kajícníka za jeho hříchy pomalu i pochválí.

V kajícníkovi se tak potlačí výčitky svědomí a nakonec to může dojít tak daleko, že se přestane z některých hříchů vůbec zpovídat.

„Pokání“, jak se to bohužel ve většině případů nazývá, bývá většinou ve formě nějaké modlitby nebo dobrého skutku. Nemám rád ten výraz, protože vůbec nevystihuje, oč vlastně jde. To, co vám kněz na závěr svaté zpovědi před rozhřešením uloží, je forma poděkování Bohu za jeho dar odpuštění.

Bůh nás nepotřebuje „pokutovat“ jako nějaký policajt. Nejlepší by bylo, kdyby si člověk sám určil, jakým způsobem chce Bohu za odpuštění poděkovat. Avšak protože kajícníka mohou přepadnout pochybnosti, zda jeho zvolený způsob vděčnosti byl dostatečný, zpravidla tuto formu určí zpovědník. Je jasné, že neexistuje žádná „dostatečná“ forma vděčnosti za nezasloužené Boží odpuštění, ale Bůh to od nás ani neočekává.

Zpovědní turistika může přerůst v nekonečné hledání.

Ve snaze najít „toho pravého“ může člověk chodit, hledat a zkoušet zpovědníky celý život. Jenže protože každý kněz má svůj vlastní „zpovědní styl“, může toto střídání u kajícníka způsobit až apatii vůči svátosti smíření. Pokud někdo očekává, že v zpovědnici narazí na „otce Pia“, který mu jeho hříchy sám vyjmenuje, tak se možná nikdy nedočká.

Můj recept na dobrého zpovědníka je vybrat si nějakého kněze a začít se za něj intenzivně modlit.

Nakonec se vrátím k původní otázce, na kterou jsem vlastně měl odpovědět.

Ano, jednoznačně by člověk měl mít stálého zpovědníka.

Ale i zde platí rada, že jednou za čas je dobré zajít i k jinému knězi. Nemusí to být systematicky, spíš při příležitostech, jako jsou poutě, lidové misie a podobně. Jiný kněz totiž znamená i jiný pohled, jiný slovník, jiný styl – a takovéto osvěžení přece jednou za čas nemůže uškodit.

Takže pokud i vy patříte k těm lidem, kteří při tělesné nemoci navštěvují stále téhož lékaře, protože je už zná a ví, co jim má předepsat, aby to nejlépe zabralo, zkuste si najít i takového stálého lékaře duše.