Pokud existuje Bůh, proč existuje zlo?

Snad nejoblíbenější argument proti existenci Boha je založen na nadčasové otázce: „Pokud existuje dobrý Bůh, proč je tedy na světě zlo?“ Obvykle se argumentuje takto: „Protože náš svět je plný zla a všemocný dobrý Bůh by nikdy nedopustil zlo, Bůh nemůže existovat.“ Tento argument je spíše výrazem hněvu. Je však důležité se nad touto otázkou zamyslet. Lze ji formulovat mnoha způsoby.

Nejprve se musíme zamyslet nad významem zla. Existují dva druhy zla: morální a fyzické. Morální zlo je úmyslný hřích, zatímco fyzické zlo je přirozená škoda, poškození nebo újma. Příklady morálního zla jsou vražda, cizoložství, smilstvo, krádež, čarodějnictví, potrat atd. (Didaché 2,2). Příklady fyzického zla jsou hlad, nemoci, přírodní katastrofy a smrt. Zlo je nedostatek něčeho, co by mělo být přítomno, např. lež je zlo, protože jí chybí pravda. Bůh zlo nestvořil, protože není součástí přirozenosti stvoření. Zlo je nedokonalost, nedostatek nebo mezera v Božím stvoření.

Pokud bychom se zaměřili na morální zlo, mohla by být otázka formulována takto: „Pokud je Bůh dobrý, proč stvořil morálně zlé lidi?“

Při uvažování o této otázce musíme mít na paměti, že Bůh nestvořil zlé lidi (Gn 1,26-31). Tím, že je Bůh vševědoucí, vědomě stvořil lidi, kteří budou hříšní, ale jejich vědomí a sebeovládání je jiné. Bůh nás stvořil s darem svobodné vůle – schopností vědomě si ho vybrat nebo odmítnout. Pokud se rozhodneme hřešit, odmítáme Boha – prostřednictvím vědomé neposlušnosti. Toto odmítnutí představuje výše zmíněnou mezeru v Božím plánu pro nás.

Bůh chce, abychom ho milovali, ale bez svobodné vůle bychom ho upřímně milovat nemohli. Nikdy nemůžeme nikoho k ničemu nutit. Kdyby nás Bůh stvořil bez svobodné vůle, byli bychom živé stroje a nepodobali bychom se mu a myšlenka, že jsme stvořeni k jeho obrazu, by byla zbytečná. Bůh připouští morální zlo do té míry, do jaké nám dal svobodnou vůli. Proto je morální zlo ve světě výsledkem naší volby právě kvůli nám.

Zaměříme-li se na fyzické zlo, můžeme si říci: „Je-li Bůh dobrý, proč je na světě bolest, utrpení a smrt?“ Pravděpodobně horší verze by zněla: „Pokud je Bůh spravedlivý, proč dobří lidé trpí?“

Utrpení má v hmotném světě svůj účel. Každému je jasné, že bolest nás zpomaluje. Je způsobena poškozením našeho těla. A také nikdo nedá ruku do ohně, hlavně ze strachu z bolesti. Sportovci snášejí extrémní fyzické útrapy a utrpení, aby vytrénovali své tělo k lepším sportovním výkonům. Přitom si uvědomují, že bez bolesti nemohou dosáhnout požadovaného výkonu. Ani pro dobré lidi tedy není takové utrpení zcela absurdní.

Hmotné věci fungují podle fyzikálních zákonů. Například oheň funguje podle zákonů termodynamiky. Stejné zákony, které nám umožňují vytápět v zimě naše domy, mohou umožnit způsobit požár a připravit nás tak o střechu nad hlavou. Abychom zabránili druhému zlu, potřebujeme zázrak – pozastavení platnosti fyzikálních zákonů. Bůh dopouští fyzické zlo v takové míře, dokud neudělá zázrak za zázrakem, aby toto utrpení zastavil, a zařídí tak, aby se obyčejné stalo neobyčejným. Fyzikální zákony platí stejně pro dobré i zlé lidi (Mt 5,45).

Možná, že skutečnou otázkou není ani tak to, proč Bůh dopouští fyzické zlo, ale proč nás Bůh stvořil v hmotném světě. Někteří zastávají názor, že Bůh nás stvořil v nedokonalém hmotném světě, abychom se nespoléhali sami na sebe, ale abychom dospěli do stavu lásky a závislosti na dokonalém Bohu (2 Kor 1,8-9). Byli jsme stvořeni s pocitem touhy a hladu, který může uspokojit pouze Bůh. Tento nedostatek štěstí nás volá k němu. Slovy svatého Augustina: „Nespokojené je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Pane.“ V tomto případě se jedná o to, aby se naše srdce stalo šťastným. [Vyznání I, 1,1]

Svatý Irenej Lyonský (190 n. l.) přidává další myšlenku:

… kde není snaha, není ani ocenění. Neuvědomili bychom si, jak vzácný je zrak, kdybychom nevěděli, jak velmi špatná je slepota. Také zdraví je vzácnější díky zkušenosti s nemocí. Světlo ve srovnání s temnotou, život ve srovnání se smrtí. Stejně tak je nebeské království dražší těm, kdo poznali to pozemské. Čím dražší je však snášení pozemského království, tím více milujeme království nebeské, a proto tím více budeme oslaveni Boží přítomností. Proto Bůh dopustil všechny tyto věci, abychom, poučeni jimi, byli v budoucnu ve všem rozumní a moudří a tak milovali Boha a zůstávali v jeho dokonalé lásce.

A také – více utrpení a obětí nám může pomoci překonat naše sobectví. Bůh je svatý, jeho stvoření je od něj oddělené, a proto nedokonalé.

Kniha Jób se tímto problémem zabývá nádherným poetickým způsobem. Job je spravedlivý a bohabojný muž (Job 1,1). Bůh však dovolí satanovi, aby na Joba přivolal strašlivé pohromy a nemoci, aby vyzkoušel jeho věrnost. Satan chce Bohu dokázat, že Jobova víra je falešná (Job 2,3-7). Za intenzivního utrpení se Jób dostává do sporu se svými „přáteli“ o utrpení nevinných. Ke konci do debaty vstupuje Bůh a odpovídá:

„Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom.“ (Jb 38,2-4)

„Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“ (Jb 40,2)

Bůh Jobovi říká, že jeho moudrost a moc přesahují lidské chápání. Ani člověk neovládá vesmír: jeho ctnosti samy o sobě nezaručují pozemské štěstí. Jób pokorně končí svou řeč slovy:

„Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží ? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ (Jb 42,2-6)

Bible zde naznačuje, že bychom měli přijmout utrpení a důvěřovat Bohu. Později v Bibli takto reaguje Ježíš Kristus, který trpí na kříži.

V této době se pro křesťany utrpení a bolest tohoto života mohou stát radostí a slávou našeho věčného života. Svatý Pavel v Bibli spojuje fyzické zlo (smrt) s morálním zlem (hříchem):

„Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ (Ř 5,12)

Skrze Adamův hřích (tj. prvotní hřích) všichni hřešíme a trpíme smrtí. Bůh je však milosrdný a křesťanství nabízí naději:

„A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ (1K 15,21-22)

Kristova smrt na kříži vyplňuje prázdnotu způsobenou hříchem. Přestože my trpíme bolestí a smrtí za své hříchy, Bůh přichází bez hříchu v těle člověka a trpí bolestí a smrtí na kříži pro naši spásu. Láska představuje oběť a Kristus nám dal příklad:

„Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.“ (Žd 5,8-10)

„Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mk 8,34)

Jako křesťané můžeme doufat ve věčné štěstí – díky utrpení a příkladu, který máme v Ježíši Kristu. Jak slibuje svatý Pavel:

„Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ (Ř 8,16-18)

Ve svých utrpeních máme podíl na Kristových utrpeních (Ko 1,24), abychom se v nebi mohli podílet na jeho slávě (1P 4,19).

Náš hříšný svět je nešťastným výsledkem lidské volby. Ani satan nás nemusí nutit k hříchu. Bolest, utrpení a smrt jsou kvůli Adamovu hříchu nedílnou součástí hmotného světa, ale křesťanství nabízí naději prostřednictvím utrpení Ježíše Krista. Zlo v tomto světě není vyvrácením důkazů o Bohu, ale neustálou připomínkou toho, že potřebujeme dokonalého Boha, kterého také nacházíme v Písmu. (2K 1,8-9)